Někdy se musí nakrmit i němí
ve sklepeních se rozjařený prach
vysmívá něžně
očím za mřížemi
další den
zvolna
tone v malinách
Ocel zdi prach ocel
ramenaté stromy
natahují velká zhrublá náručí
nahmatat jen temnou pravdu nevidomých
mezi prsty hladit paměť pavučin
–
Někdy se musí nakrmit i němí
ve sklepeních se rozjařený prach
vysmívá něžně
očím za mřížemi
utonout zvolna
zvolna
v malinách . . .
The rain is watching me
and the world beyond the glass
shivers
did I really hide it
or do I need to forgive you
for anything that never happened
the wind blowing in my hair
the leaf that has fallen too early
the while of a grey despair
leave all the leaves on the trees
try to make the grey colour shine
and I can still hide it all
before the stars
would close their big eyes
and before I’d see the Moon die
Na nahé hladině
volavky kreslí stíny
slunce
zjizvené mraky
je velké
smutné
víc než kdy jindy
se v něm zračí liják
kruhy na vodě
kruhy pod očima
kruhy v myšlenkách
a daleko je zima
kolem boků mi proudí jako řeka
ramena svírá svými okraji
ona tak měkká
nenápadně stéká
voní po čaji
po jejích stéblech ránem prodrkotám
není to zimou je to jiné chvění
trne mi v zubech bere dech mým notám
kondenzuje v očích pod rukama pění
ona je sama
a není osamělá
jen zkouší plynout šumět s oblaky
přimyká k hladinám
s rozedněním bělá
tak marně
v mé dlani skrývá
rozpaky
za oknem neviděná visí
skleněná koule z Marsu
je na ní pár hvězd
dva tři tisy
(a ty jsou od komparzu)
dej pozor
stůl!
a tady sklenka!
není snad lepší nakonec
otevřít oči
aby myš Lenka
nechala za zády pustou klec?
proč jen mnou procházíš
bez mapy
se zavřenými víčky?
stíny jsou přeci atrapy
strašidel
zpod ledničky . . .
Je jedno místo
za horami,
ohlušené mlčením,
kde borůvčím šustí nespavost.
Tam,
s hlavou v dlaních,
znehybnělý bezradnou něhou,
sedí černý medvěd,
schovaný
před stojatým světlem
i vlastními odrazy od hladiny.
Skála šeptla: Chlupáči,
pouhý nádech
nestačí –
Ocílky na city
došly už v sobotu
za štítem stínů
chci prohloubit samotu
–
za čtvrtým veršem chybí čtyři slova
asi se rozpustila
v nicotě se chvějí
třaslavá slabá slova osiková
i kdyby tu byla
moc tě
nezahřejí
Po tváři sjel blesk až ke skráním
na zornicích
dva zářící mlžné kruhy
nebylo to
prozření
bolest
strach
ani –
byla to nitka ze švu reality
se dvěma nanicovatými obláčky proti oslepnutí
které si koupíš přesně za šest pohlednic
a devět karneolů
navlečených na prádelní šňůru
nasadit prsten se smaragdem
bosky po vlahých sopečných kamenech
utíkat za vědmou
ale hlavně
neztratit tvoji stopu
Učím se mlčet
a pod kolejemi šumí dálka jako vodopád
nad prázdnými pražci
svítá Měsíc
od večera nás dělí
jeden prázdný vlak
Nadýchala jsem se už tmy
téměř k bezvědomí,
když mi zezadu na rameno
zaklepal stín.
Nebo snad přišel ze mě?
Škublo to mnou,
jako když se zatahá za nitky u loutky,
a srdci se přestalo chtít tikat.
„Kdo jsi?“
chtěla jsem se ho zeptat,
ale zavrtěl hlavou,
donutil mě zavřít oči
a zase zmizel z dohledu.
Nebo se vrátil do mě
a potají tam čeká
na další probděnou noc?
Ta chvíle
hodná zapomnění
se přesto vryla pod kůži
vítr
list ve strom neproměnil
snad si to dneska zasloužím
drobný list neví při svém letu
o hlíně, v níž se zaboří
mrholí v jednom z jiných světů
a Měsíc
pluje po moři
Žlutý pruh světla
taje mezi prsty
teď už jen sklonit hlavu
já vím…
promnout to dusno zlehka v dlaních
a zafoukat
vzdušné víry pak
odnesou vzpomínky
– svraskalé lístky
od podzimu –
a pak
se zatoulat
prolog:
chci být tak sama
že pro mě slovo „sám“
bude definicí lásky
sedím tam kde zbývá
jenom ráno
a hrnek odvčera
v zábalu ze skla
ale teď už nevadí že prší –
kapky tiše cinkají
a první mraky
letí vysoko
Už je to tu zas:
postavím třeba zeď
– cihlu k cihle…
A Měsíc opět rozvázal jazyk:
žal se krásně vstřebá
v ledu mého svitu
„Zabijeme dvě mouchy jedním úderem
srdce.
Já jsem ty mouchy –
a tys ta past…“
hoj, má panenko, pojď sem, výš!
zdalipak se mě nebojíš?
“Což bych se bála,
zeď přede mnou
a nade mnou
zataženo…“
Z okna je vidět
stále stejné ticho
zvláštní modré mrazy obalí všecko do chápavého šera –
a já to nechápu!
i kdybych snad směla
zírat tvýma očima
do dalekého podvečera…
Ale já neusínám –
krčím se jen
blíž ke svým zdem,
které jsi nepoznal,
bezlistý jilme…
Dlaně
tápou okolo kořání.
Bouřku z tvých očí
před časem
odválo svítání.
Tou tíhou zhoustl ranní smog,
i v nitru pyramidy
vydechl znovu poslední vzduch
(ale kdo)
zamotaný do měkké zaprášené
t m y
tak to bývá, pyramido,
ve mně a v tobě a (v kom ještě)
jsou místa v čase,
odkud se mlha nikdy
nezvedá
Stíny už sbíhají se v lese
plačtivé skvrny světla –
chlad Měsícových očí
spím zády k dubům
zapomínám
a blednu
A zítra nepřijdu
i kdybys volal
za mořem
zamořená
prosedím noc
a nečekám
už ani tebe
černý tóne bez ozvěny
zůstaň
zůstaň bezejmenný
Oči bříz
zavrtané do hor
čekají zloděje
a tu
přijde zvolna
chvíle těžkých víček
i když se stébla zcela nesklonila
kdosi přikrade se
–
světlo a barvy spolkne černobílá
Za oknem mi uvízl úplněk,
kapka
ve stavu bez tíže.
Kde se v něm tak najednou
vzalo tolik něžnosti?
A proč se ptát,
když okno
orosené lunou
mi vrací obraz vlastní tváře,
obraz
zamžený šepotem Slov,
která se nemají při úplňku vyslovovat?
Ale dnes,
dnes mám touhu Tě, Měsíci,
vypít očima –
jsem vzdálená Tvému obvyklému chladu
a obličeji bez výrazu –
Něco zašeptal!
Otevřela jsem okno
a do tváře se mi zaryl mráz
jeho slov.
Šepot Slov,
která se nemají při úplňku vyslovovat.
Za oknem mi uvízl úplněk,
kapka
ve stavu bez tíže.
Kapka plná pravdy,
tvář
bez otázek
a zbytečné něhy.
Mraky na dně řeky někdy
usínají
neruš je
jim nerozmluvíš mlčení
písničkou o smrti
nezamrznou
vířením tonoucích
nezamrznou
jedině
když se jich dotkneme
v jediné vteřině
–
zamrzneme
Proč se zdá
že vrány odlétly už večer
a ráno že brouci hemžením
zahnali mlhy
pohled světlometů
možná napoví
kapky jež prstíčkem nezamáčklo slunce
přišiju všechny zpátky
na listy
bez adresy a beze známky
Až místo toho
aby jen tak dlela
skutálí rosa z kopců do řeky
a tam kde plynout voda zapomněla
bahenní květ ji uspí navěky
rozestři víčka
která v šedém ránu
prohrála v boji s touhou ještě spát
když volá ticho
není na vybranou
k hladině spící zkus jít poslouchat
Z odlehlých končin,
kde jednotlivá ticha
odpočítává kývání spících květů,
přivane jednou letadlo z papíru,
zaplete se louce do vlasů.
A až se vymaním,
hoďte mě do mraků
popsaných vzkazy skladačů vlaštovek.
Jsou cesty
které nenajdeme –
v lesích
pod moři
však vinou se – kam?
když míjíme se
na křižovatkách s rozcestníky
štkají deštěm
šlépěje rozplynou se
ještě dnes
znám cesty
kde mě nenajdeš
Blíží se to
slyším to v kolejích
ze střech odplakává sníh
tak ledabyle
jako by se v každé kapce
nezračil malý svět
ale stejně je to milé
a to i přesto
že zrovna ta nejmenší vločka
musí roztát
sama
naposled
Vlasy se otřela o větve uschlé jabloně
oči zavřené utrpením
temné stíny na rtech
a místo rukou
zbytky křídel
Objala strom
zařvala
jako když naříká vrána
do krve si sedřela dlaně o kmen
Spjatá zcela se dřevem
s vlasy zapletenými do větví
stejně jako do svého života
znehybněla
„Co když nás ten výbuch smete?“
„Jaký výbuch, ale jděte!“
odmávla ji honem druhá.
„Tahle krása? Leda ztuha!“
Povídala sova sově,
když letěly k supernově.
Za oknem na mě zírá prázdná tvář
to jaro mlčky zimě sčítá
všechny její hříchy a
tma mi svírá dlaně
tolikrát tápající po slunci
temnota dlaně svírá
a v duši
je stále malá komnata
jež dveře nedovírá