Brzy se zabouchnou vrata za nocí; stužka kolem Měsíce se naposledy zavlní. Listí balancuje na větvích, jako kdyby se rozmýšlelo, jestli má smysl čekat do podzimu.

Na třetí nástupiště přijede vlak. Prosíme cestující, aby se nezapomněli v kolejišti, ačkoliv je z něj velmi pěkný výhled na zapadající Měsíc. Vlak zde jízdu končí. Oblouky mostu chrčivě dýchají v očekávání, balvany vyvstávají z řeky a napjatě vyhlížejí. Železný drak se ale na mostě zastavil. Odtud je přeci o mnoho pěknější výhled na zapadající Měsíc, zaševelila lokomotiva. Nádraží se ponořilo do břidlicového šera. Bezčasí.

Dva cestující na třetí koleji, po hlášení zbyla jen tečka na konci věty. Na nevyřčené otázky odpoví studený závan nicoty. V duchu mu děkuji – málokdy na své otázky dostaneme tu pravou odpověď.

„Příchozím vstup zakázán“, hlásala rudá cedule na dveřích s oprýskaným bílým lakem a já jsem na to zíral a nevěděl, jestli se smát, plakat nebo tu ceduli prostě ignorovat. Zvolil jsem třetí možnost. Moje čekání nějaké kafe z automatu stejně moc nezkrátí, aspoň se tu porozhlédnu, omluvil jsem svou vlezlost. Položil jsem béžový kelímek na okraj lavičky a vydal se ke dveřím.

Když jsem otevřel, uvítalo mě mlčení asi dvoutisícového davu tváří.

Obličeje, na nichž jsem ještě mohl rozpoznat oči, nosy a vyjevená ústa, mi nebyly nijak povědomé. Byly naopak natolik cizí, že jsem na okamžik zauvažoval, jestli jsem se neobjevil na jiné planetě nebo přinejmenším na dosud neobjeveném kontinentu.

„Tak jste přece jenom tady,“ ozvalo se za mnou takovým tím hlasem, který nutí k odkašlání za jeho majitele.

„Cože?“ otočil jsem se po hlasu, ale nikdo tam nestál. Jak jsem stál k davu zády, upoutalo mě ale ještě něco dalšího. Dveře byly pryč. Pochopitelně. Prostě jsem na té chodbě nemocnice usnul a tohle je nějaký velmi sugestivní sen. Nechal jsem tomu volný průběh, tak tomu s oblibou říká moje manželka, když máme spolu problém a ani jeden z nás neví, jak ho vyřešit. (Doufám, že jí tu nohu nebudou muset amputovat. Předělávání bytu na bezbariérový by stálo majlant a tím já právě nedisponuju. No, nemalujme čerta na zeď.)

„Když už jsme u těch čertů,“ podotkl opět hlas bez těla, „kterej čertík vám namluvil, že cedule jsou tu od toho, aby se ignorovaly? Řek bych, že to byl sám ďábel.“ Hlas zněl poněkud škodolibě, ale řekl jsem si, že to, jak zní nějaký hlas, mi může být vcelku jedno – když jde jen o sen. Rozhodl jsem se dělat, že neslyším, a obrátil jsem se zpátky k davu.

Pořád mlčel, ale zvláštní bylo, že se tisíc párů očí neupíralo na mě, i když jsem před nimi stál na něčem, co se podobalo pódiu. Spíš jako kdyby všechny ty tváře sledovaly film na plátně za mnou, které tam nebylo, ale možná existovalo někde jinde… Až o tomhle snu povím Sofii, určitě prohledá všechny snáře a ufreuduje mě k smrti.

„To se nestane,“ zkusil štěstí hlas v pokusu vyprovokovat mě k reakci. Na tenhle háček jsem ale nezabral, jsem to ale rybka vychytralá.

„Zatím si vedete celkem dobře, ale nakonec to stejně nic moc neznamená, protože tady ryby neexistujou. Vaše klasicky lidská metafora je bezcenná, i když zase připouštím, že s háčkem jste se docela trefil.“

Ať si ten hlas vede monolog jak dlouho chce, já už bych se rád vzbudil, určitě mě bude hrozně bolet za krkem, jestli jsem nějak pitomě usnul na té nepohodlné lavičce v čekárně. Doufám, že Sofie už není vzhůru a teď na chodbě nevěřícně nekouká, jak mi kane hnusná slina z koutku úst. Určitě by si pomyslela, že mi na ní nezáleží, když si klidně usnu, zatímco ji operujou.

„Neprobudila se, jestli to chcete vědět.“

„Co vy o tom krucinál víte?“ nevydržel jsem to už a začal jsem být docela naštvaný. Takovéhle sny nepatří právě do kategorie „Sen mého života“.

„Naopak, milej zlatej, tenhle sen do té kategorie přesně patří!“ zvolal s převahou v hlase jeho zdroj. „Jo, už sem viděl lidi, kterým to docvaklo ještě později než tobě, ale moc jich nebylo. To asi nechceš vědět, co tam dělá ta fůra lidí, že jo?“ Vzduch kolem mě zavířil, jako kdyby někdo či něco ukázalo davu ceduli „Neklidně zašumět“.

„Kolik myslíš, že jich tu tak je? Všichni lidé říkají, že tak dva tisíce, ale vy lidi jste šíleně krátkozraký…“ Na té nehmotné osobě mě znepojovalo ještě něco. Způsob, jakým zachází se slovem „lidé“ – hlavně to, jak před něj klade zájmeno “vy”.

„Proč bych tě vůbec měl poslouchat? Doufám, že mě brzo někdo vzbudí, a ty doufej taky, protože mě začínáš sakra srát!“ Nemohl jsem si pomoct, ale můj vztek a strach začínaly nabírat na obrátkách, přičemž jsem úplně zapomněl, že jde o pouhý sen.

„Á, no ano, lidé mívají sklony ve strachu jednat agresivně…“ zachrčelo to najednou a moje vnitřnosti jako by zaplavila ledová voda.

„Hele, já chci prostě zpátky, ať už jsem kdekoliv, jasný? Chtěl jsem si jen dojít pro kafe do automatu a sem jsem vlez jen proto, že…“ Proč vlastně? Ať jsem zmatený mozek namáhal sebevíc, nemohl jsem si ksakru vůbec vzpomenout. „No, prostě bych rád věděl, kde jsem…“ dokončil jsem kulhavě.

„Jsi Za Cedulí. Za porušení zákazu jsou všichni příchozí potrestáni. Ani ty se nevyhneš svému trestu.“

Začíná to tu být poněkud nepříjemné, nepříjemné, nepříjemné!

Padám a jsem úplně nahý, ale to není moje tělo, co vidím, to je –

Jsem jedna velká bílá nahá cedule s nápisem „Příchozím vstup zakázán.“ Jsem zónou, kam se nesmí, jsem bělobou s přeškrtnutou identitou a (zmatená myšlenka na Sofii) vím, že padám tam, odkud vychází ten hlas a že to vůbec není v pořádku. Radši bych se rozflákal o nějaký útes, který by byl od hlasu hodně daleko. Ale to už –

Dav se zavlnil a konečně na mě upřel oči. Sofiiny oči.

„Vstaň z té země!“ zahučel unisono. Všude mlha a ten nelidský hlas se pochechtává kousek od mého ucha a nalevo ode mě hučí automat na kafe, který se mi také vysmívá.

(Sofiiny!) oči tisíců lidí také jiskří nezakrývaným veselím a mně se také po tváři rozlévá úlevný úsměv – konečně se probouzím!

Do ramene mě tlačí lavička a Sofiin obličej je tak blízko, až cítím její vůni. „Příchozím vstup zakázán!“ varuje mě cedule několik metrů od místa, kde sedím. Ale kde je Sofie? Rozhlížím se a nikde nevidím žádný pohyb, žádného lékaře ani Sofii na kolečkovém křesle, omámenou z předchozí narkózy.

Pod lavičkou se něco pohnulo: „Není po operaci nohy. Je mrtvá.“ Musím si promnout spánky, nějaká moje část tvrdí, že jsem to neslyšel, že už jsem přece vzhůru a tohle přece vůbec není reálné. Ta chytřejší část ale donutí mé nohy k pohybu.

Běžím bez ohlédnutí po chodbě. U každé stěny stojí, jako kdyby naslouchala, snad stovka kolečkových křesel, ve kterých nikdo nesedí.

„Cedule nejsou od toho, aby se ignorovaly. Takže se podívej na ten nápis MÁRNICE, jen se dívej…“ a na všech dveřích září veselými barvami vyvedené nápisy márnice márnice márnice márnicemárnice až do nedohledna a pod každým je drobným písmem uvedeno: „Zde leží Sofie a taky tu máme krmení pro krysy značky Sofie“ a „nacházíte se ZDE a abyste se dostali TAM, tak se musíte znovu narodit“, běžím dál, ale vstříc mi běží Sofie.

Chci ji obejmout, ale prolétá skrze mě

a když doopravdy otevřu oči a probudím se, před námi je obrovské pódium. Čekáme na to, co se bude dít na plátně. Zatím vidíme nějaké dveře s nápisem „Příchozím vstup zakázán“ a tetelíme se nedočkavostí. Za chvíli má prý přijít někdo, který bude tak zvědavý, že už nebude nikdy starý.

Není třeba to uspěchat. Necháme tomu volný průběh.

Každý kráčíme ve věčném páru – tělo a stín.

V mracích kolují zvěsti o tom, že někteří si stíny vymění a potom jejich duše plují společným větrným poryvem až nad orlí hnízda. Tam se něco stane, a když se vrátí stíny každý ke svému tělu, vše je jinak.

Za očima, hluboko, jim pak svítí ohně a kolem úst mají taková drobná světýlka. Jejich stín má už navždy malinko jiný tvar, o čemž vědí jen oni a ptáci. Nijak se tím neznepokojují. Ptáci jejich proměnu nevyzradí a ostatním lidem stejně připadali trochu jiní odnepaměti – jiní se svými sklony toulat se sami s dloužícím se stínem za zády nebo rozvinutým před očima, jako by to byl ukazatel směru.

Tělo a stín… vždy se nepatrně odklánějí od slunce, aby v pravé poledne splynuly na kratičkou chvíli vjedno. V případě těch, kteří svůj stín na chvíli s někým zaměnili, je ale drobný růžek stínu vidět pořád, a kolem poledne jim pohasínají ohně za očima právě kvůli němu.

To jsou zvěsti,
které kolují v mracích.

Mezi lidmi je ale málo těch, již si potemnění v očích druhých všimnou. Ještě méně je skutečně vidoucích – ti za stínem tuší i na okamžik utichlé plameny.