Nedokážu se cele zamýšlet nad světem „tam venku“. Je to tam velké, se spoustou barev i odstínů černi a šedi a bílé a jedinců, kteří hledají sami sebe, nenacházejí sami sebe, našli sami sebe, našli jeden druhého, hledají jakýsi „životní cíl“, anebo jen tak sedí a koukají do zdi nebo do televize. Nedokážu se ani tak docela zamyslet nad světem „tam uvnitř“, poněvadž do sebe člověk moc nevidí, i když by se to občas hodilo. A je pravda to, co si o nás myslí ostatní, nebo to, co si o sobě myslíme sami? A protože pravda je velmi relativní pojem, jímž se můžeme ohánět (a brát to vážně) maximálně v hospodě po třech čtyřech pivech, o tom, co je a co není pravda, se také nemůžu zamýšlet. Úlomky myšlenek, které se vjedno spojí jen někdy nějakým zvláštním kouzlem, tak jako z malého výhonku občas vyroste obrovský strom, se proto budou objevovat tady.

Aby je nikdo nebral vážněji a skutečněji, než jaké doopravdy jsou, budu tuto část svých stránek brát poněkud s nadsázkou. Proto se nazývá „Řeči“ a ne třeba „Hluboká zamyšlení nad životem“ nebo „Moje úvahy“ či dokonce „Myšlenky ze života Kateřiny Zwyrtkové“. Protože tohle není deník, tohle není blog, ač k zařazování mezi blogy může na první pohled tento oddíl stránek svádět. Je to spíše jakýsi úlomkář, z něhož si každý může vybrat, co se mu zlíbí. Většinou časově neurčené kousky, od nichž nedostanete obrázkovou předlohu vy ani já a můžeme společně jen hádat, co z toho vznikne. Nemusíme tady spolu skládat dílky jeden k druhému, snad jen ke svým vlastním myšlenkám najdeme občas okraje pasující k mým úlomkům. Mnohem častěji bych si ale přála, kdybychom je mohli brát tak, jak byly napsány – tedy každý zvlášť.