Život není peříčko: je to přinejmenším jedna celá husa, ne-li rovnou pelikán.

Byli jsme všichni kdysi propojeni lidstvím. Dvě nohy, dvě ruce, dvě oči a tak dále, alespoň většinou. Ale jsme propojení navzájem i jinak? A jestli, kde jsou ty nitky, když velikou většinu obyvatel téhle planety nikdy nepotkáme? A co lidé, jež vidíme každý den a přesto jim nerozumíme (a ještě jsme na to vlastně hrdí)? Jestlipak nejsou ty nitky jen takovou iluzí, abychom přežili tu všeobjímající samotu chňapající po nás zvenčí i zevnitř? Nebo je to tak, že osamění je právě to, co nás všechny spojuje a nutí nás blížit se k sobě?

Často nám připadá, že společné mlčení sbližuje víc než slova. Už to, když řekneme „výmluvné mlčení“, v sobě cosi skrývá. Haruki Murakami píše ve své knize „Sputnik, má láska“:

„Mezery mezi vším možným zaplnila naše navzájem provázaná ticha.“

Mě ale napadá, když máme pocit, žejeden druhého během mlčení či mluvení chápeme, když nás ticho „provázalo navzájem“, je to totéž co „nebýt sám“? Není to jenom nátěr krásnými barvami přes to nic, jež se pod nimi nachází? Podle mě by to tak mohlo být.

Stejně jako u lásky. – Té nerozumím čím dál víc (a to je zajímavé: úplně na začátku jsem jí nerozuměla vůbec a myslela si, že o ní vím všechno). Někdy se jeví jako krásný, ale falešný opar iluzí, někdy jako jediné, pro co je možné žít a zemřít a co má skutečný smysl. A někdy, někdy láska vypadá jako samota v převleku. Jako taková nás ale osamění těžko zbaví.

Jestli to bylo opravdu zařízeno tak, že nás samoty nic nezbaví, potom by možná mohlo být řešením samotu přijmout tak, jako jednou budeme muset přijmout smrt, až přijde. Samota je tu s námi od doby, co jsme přišli na tento svět a nejspíš si ji nejvíce ze všeho uvědomíme, až budeme umírat. Ale smířit se s ní už během života a nehledat přílepek ke své duši v srdcích jiných lidí, to je možná opravdu jediný způsob, jak nebýt na nikom závislí, jak moci opravdu mít někoho rád bez nároků na jakési „pochopení“.

Kdoví, jestli je vůbec možné se s tím smířit opravdu pro každého.Překonat samotu, nebo se s ní smířit? Milovat samotu, nebo ji nesnášet? Nejspíš neexistuje jednoznačná odpověď, pokud za ni nebudeme považovat “výmluvné mlčení”. To je totiž “všeříkající”.