Blízko proletěla hvězda a snesla se do náruče nicoty. Nehybná ruka lesa pokynula tmě, aby do něj vstoupila. Nejde to, tak přestaň už, dýchavičně zašeptala osoba z útrob počínající noci.Nevyprostíš se a nevyprostíš. Rozfouká tě to na všechny strany.

Když se sebrala k odchodu, nevěděla, co se má dít potom. Kam půjde, proč odešla. Ohlédne se a vidí jen vzdalující se hranici moře. A proč že se teď jako malá tečka komíhá na moři v loďce bez vesel příliš daleko na to, aby se mohla vrátit? Odpovědí budiž sinalá mlha nad hladinou, do níž vplouvá v rytmu promarněných vteřin. Rozhlíží se kolem sebe, ale do svítání zbývá mnoho hodin slepoty, která se beztak jen z černé změní ve slepotu šedobílou. Rozmarýn. Vnímá jej jako vzpomínku někde pod hrudní kostí jako malý zlatavý obláček. Nepamatuje si nic víc – jen rozmarýn. Budu pryč a už se nevrátím. Obláček jménem rozmarýn začal chladnout.

Kým budu? Proč už nemohu být tím, kým jsem byla? Moře mě odneslo. Kým budu, až mě vyvrhne? Snad nikým, nikým bych mohla být. Ukonejšena zavírá oči. Už se na tmu nedívá. Tma se dívá na ni. Ne, neusne. Tahle ne. Spánek nepotřebuje, rozhodlo moře.

Ránu se podařilo rozpustit mlhu. Ona se nerozhlíží. Sedí s rukama na čele, žíznivá a prokřehlá. Když se odváží vzhlédnout, svět se jí před očima utopí v záplavě měňavých jisker.

Dlaně se opírají o studený písek, otvírá oči a vítr jí na pozdrav ovane tvář a vhodí trochu písku do očí. Nový začátek, pomyslela si. Ohmatala si rukama tvář. Kdo jsem? Nepoznávala tu tvář. Bylo to proto, že se změnila, nebo proto, že se nezměnila?

Vstala. Řízla se o schránku srdcovky, ani to nebolelo. Za pláží čekali první vítači. Jeden vedle druhého. Jako by upírali své neviditelné pohledy všude, jen ne na ni. Byly to stromy. Z nich vzlétlo hejno ptáků: salva na uvítanou. Ještě vyjít na kamenitý kopec. Zeshora jí moře vzdáleně připomnělo spirálu, stejně, jako jí rozmarýn připomínal zašlou vzpomínku. Otočila se zády k moři. Tyčila se v takové dálce. Hora. Zasněžená. Její. Připomněla jí tu padající hvězdu. A jak tehdy foukalo a pak někdo řekl (Rozfouká tě to, nevyprostíš se a nevyprostíš, musíš jít, víš, já bych stejně nikdy, nikdy…) – a musela odejít.

Nedořečené se stává ukončeným, když umně umlčíte svoje srdce. A samota je nakonec skvělý společník na cestu.

☼

☼☼☼

„… a temně jej uložil jako poklad pirátů, když zasmolené dříví plavené po řece modré jako skála, od které se odráží obloha, studeně zapleskalo vlnami tříštícími se mu u boků… V zahradě mlčky opodál číhalo přikrčené cosi na svou příležitost a nezpozorováno zachytilo se posléze na boku jedné z větších klád. Daleké cesty vyžadují bytelná plavidla.”

☼

V těch hlubších místech, kde vrby zachycovaly kolem plující listí a to v chumáčích tvořilo nevábné tvary po okrajích černě se lesknoucí řeky, se tvor nechal proudem ukolébat ke spánku. Nateklé plíce sípavě vypouštěly mírně zahřátý dech do vlhkého vzduchu. Za obzorem se na chvíli ztratil tvorem sledovaný objekt – bod tak nepatrný, jaký si připadal ten, jenž byl pozorován. Poněvadž už se podzimu zapalovaly barvy a rána byla o tolik chladnější než dva týdny dozadu, na řece se ochladilo citelněji než by kdo byl čekal, po tak slunečně letním dni, který předcházel. Méně pak by to čekal Andrzej Jaczynski, který nikdy neměl na počasí odhad. Ve svém tenkém károvaném svetru nemouhoucně vesloval. Třes provázející jeho zkřehlé tělo nebyl navíc nejlepším pomocníkem v té lopotě.

Andrzejovu rodu bylo vlastní, že se jeho zástupci krčili před důležitými úkoly jako úhoř před harpunou. Nepříslušelo mu tedy, jak o sobě s ještě větší nicotností, než o komkoli jiném, přemítal, aby zrovna ON vystupoval ze zavedených řad. Nemá dost síly. Nemá jak popadnout dech.

☼

Toho se vzdám. Plynoucí vody. Psích tlapek na asfaltu. Otazníku na přebalu knihy. Kroků začínajících levou nohou. Kroků začínajících pravou nohou. Toho se vzdám. Šla v rytmu myšlenek mezi stromy, mezi jejich stíny a brodila se čerstvě napadaným listím. Toho se vzdám. Toho se vzdám. Nikdy se nepotkali. Jmenovala se Jadwiga.

☼

Aby načerpal rychle odplývající síly, přirazil Andrzej veslici k šedočernému břehu. Říční jíl neochotně začvachtal. Bylo již k deváté večerní a na záda mu napadaly měkké částečky první tmy. Vrby ošacené do studené mlhy mu dělaly nepříliš ochotnou společnost, když stavěl svůj stan po starším bratrovi. Stejně to nejspíš nikam nepovede a dostihne mě všechno, před čím utíkám. Jsem jenom takový neúplný roztřesený zbabělec. Kolem šustil les padajícím listím, skoro jako kdyby okolo někdo obcházel. Andrzej ale věděl, že je sám. Vždycky byl přece sám.

Tvor nestydatě přilepený ke kluzkému kmeni stromu, vzor výsměchu prosté gravitaci, se nechal unášet řekou. Cíl jeho pozorování prozatím zmizel z dohledu, to však nevadí. Zatím jej nikdy nebylo těžké znovu dostihnout, je to jen takový ubohý slabý chudák. Slabý až k vzteku.Tak jako sám tvor.

Andrzej Jaczynski zatím usínal v tenkém spacím pytli tmavomodré barvy. Trvalo mu to vždy asi dvě hodiny a třicet minut, než usnul doopravdy, jak si pro sebe spočítal. Kdyby si vedl podrobnou statistiku a někdo mu vždy přesně zapsal čas od ulehnutí do postele až k usnutí, dospěl by k průměrnému času přesně dvě hodiny, třiatřicet minut a sedmnáct vteřin. A na co myslíval? Na svůj strach. Na svou slabost. Na svou úzkost. Na to, odkud ho strach pozoruje. Jestli ze stropu, z okna nebo číhá v kráteru Měsíce. Dnes by sázel na Měsíc. Jeho oko jej nesmlouvavě sledovalo i skrz tenké plátno stanu. Ten pohled říkal, že Měsíc by tedy na Andrzeje rozhodně nevsadil … a temně jej uložil jako poklad pirátů, když zasmolené dříví plavené po řece modré jako skála, od které se odráží obloha, studeně zapleskalo vlnami tříštícími se mu u boků… Kde jsem to jen –

Usnul patnáct minut a pětadvacet vteřin poté, co ulehl.

☼

Abyste dali svému životu směr, musíte často sejít z cesty. Jadwiga z ní sešla před malou chvílí. Šeplavé listí se u jejích kotníků souhlasně rozestupovalo a i přesto, že šla do mírného kopce, se jí jevila chůze tak lehká, jako by proud nedaleké řeky ovlivňoval její postup kupředu. Brouk chrobák se vyhříval na kameni, byl krásný a nehybný. Toho se vzdám, věděla Jadwiga.

Ten stan tam pořád ještě byl. Jeho obyvatel asi nebyl z nejdobrodružnějších cestovatelů, jak si myslela už včera, když nedaleko jejího přístřešku dělal při svém táboření takový hluk. Vytáhla připravený vzkaz ze zelené tašky (byl na ní obrázek sedící černé kočky s kytkou za uchem) a umístila ho do spáry v pařezu sotva dva metry od Andrzejova stanu. Pak bez ohlédnutí pokračovala dál. Větru nad jezerem. Písčitých břehů. Brzkých příchodů s úsměvem. Toho se vzdám. Toho se vzdám. Tohoto oblázku, toho se vzdám, hodila ho do řeky. Zrychlila krok.

☼

Vzbudil se ve 3:03, což by věděl, kdyby vlastnil hodinky. Zdál se mu sen, že prší a že nemůže najít přístřeší. Že pobíhá sem a tam v dešti a bojí se, že prochladne. Probudil se, právě když mu ve snu došlo, že celou dobu v ruce svírá modrozelený deštník a že kapky dopadají tlumeně na jeho oblouk. Ve skutečnosti tím zvukem byla prška drobného listí, která mu zaklepala na stan. Lesem i řekou zachvíval sílící vítr. Brzy opět usnul a ráno si na sen nevzpomínal. Své sny si většinou nepamatoval. Pamatoval si spíš svoje strachy a úzkostné pocity. Na sny nezbývalo místo.

Ráno, slunce už stálo vcelku vysoko, se vzbudil potřebou močit. Jít ven ze stanu, oči ještě slepené spánkem mžourají do světla. Hledal příhodné křoví, nedovedl totiž vykonat potřebu někde ve volném prostoru, i kdyby nakrásně bylo takřka nemožné, aby ho někdo pozoroval. Je slabý a ubohý, ano. Vracel se ke stanu, že z batohu vytáhne kus chleba, všiml si však papíru zastrčeného do spáry pomenšího pařezu. Asi po vrbě, pomyslel si rozespale. Byl tu už včera? Nevěděl, byl příliš unavený a navíc všude už vykvétala namodralá tma a z řeky se vytahovaly dlaně mlhy. Vyprostil papír, četl.

„Tenhle člověk. Možná si myslí, že je slabý a nepatrný. Není. To já ano. Ptáků v polích. Zahrad mezi lesem a loukou. Tvorů mezi řekou a vzduchem. Brázd v měkké hlíně. Tónů pryskyřice. Toho se vzdám. Nezbude nic. Ani Jadwigy nebude.“

Zběžně se rozhlédl, ač věděl, že nikoho neuvidí. Vzkaz, možná neurčený nikomu, složil do malého čtverečku a schoval jej do kapsy. Kvapně začal sklízet stan. Nedbat na smutek, který se mu po přečtení vlil do spánků a mezi žebra, nevnímat. Honem odejít.

Tvor s očima otevřenýma pod vodou sledoval pomalé stíny ryb. Nepomáhal kládě v pohybu. Nebylo třeba. Proud jej stejně dovede k tomu třesoucímu se uzlíčku ubohosti.

☼

Její myšlenky byly proudem řeky. Šla a listí zlatavými okraji hladilo její nahá lýtka. Scházela po svahu s jistotou lesní zvěře. Bezbřehé oblohy. Opadaných jablek. Březnových tání. Rozeklaných stromů po bouřce. Čerstvě naostřených tužek. Vzpomínky na čajovou konvici. Trojice svíček, jak se tehdy neslušelo rozsvítit lampu… I toho se vzdám. Nezbude nic. Listí jí sahalo po pás, po ramena. Podzim ji bez odporu přijal. Šla. A pak už Jadwigy nebylo.

☼

Tvor Andrzeje dostihl druhého večera, když slunce zbarvilo obzor na západě do kýčovitých barev. Modř prohlubujících se stínů ale ujídala i ze světla na obloze.

Tak odtud mě sledoval. Copak sis myslel, že jsi někdy měl možnost doopravdy tomu utéct? Takový nikdo jako ty! („Možná si myslí, že je slabý a nepatrný. Není.“) Strach Andrzeje Jaczynského se odlepil od plovoucího kmenu a vylezl z vody na břeh, i zde mazlavě jílovitý. V károvaném svetru se těžce vzdoruje čemukoli. Navzdory lezavě vlhkému chladu od řeky jej jeho majitel svlékl jako před zápasem muže proti muži. Tmavomodré triko z tenké bavlny sice nepůsobilo o mnoho bojovněji, ale aspoň nebylo tak okatým výsměchem jakéhokoli sebeprosazení. Andrzejovy myšlenky nedůležitě se zaobírající oblečením se konečně ustálily na Strachu, který si ho prohlížel s pohrdáním a úsměškem ve tváři.

V jednu chvíli byli dva.

Pak do Andrzeje vkročil Strach,

jako volavka popelavá vchází do vodní páry –

a rozplynul se v něm.

☼

„Brázd v měkké hlíně. Tvorů mezi řekou a vzduchem. Výhledů zaslepených břízami. Toho se vzdám. Šatů barvy medu, brzkých setkání. Dnešní ráno má jímavý nádech, jako moře. Abyste dali svému životu směr, musíte často sejít z cesty. A Andrzej Jaczynski tu svou právě opouští.“

☼☼☼

Brzy se zabouchnou vrata za nocí; stužka kolem Měsíce se naposledy zavlní. Listí balancuje na větvích, jako kdyby se rozmýšlelo, jestli má smysl čekat do podzimu.

Na třetí nástupiště přijede vlak. Prosíme cestující, aby se nezapomněli v kolejišti, ačkoliv je z něj velmi pěkný výhled na zapadající Měsíc. Vlak zde jízdu končí. Oblouky mostu chrčivě dýchají v očekávání, balvany vyvstávají z řeky a napjatě vyhlížejí. Železný drak se ale na mostě zastavil. Odtud je přeci o mnoho pěknější výhled na zapadající Měsíc, zaševelila lokomotiva. Nádraží se ponořilo do břidlicového šera. Bezčasí.

Dva cestující na třetí koleji, po hlášení zbyla jen tečka na konci věty. Na nevyřčené otázky odpoví studený závan nicoty. V duchu mu děkuji – málokdy na své otázky dostaneme tu pravou odpověď.

„Příchozím vstup zakázán“, hlásala rudá cedule na dveřích s oprýskaným bílým lakem a já jsem na to zíral a nevěděl, jestli se smát, plakat nebo tu ceduli prostě ignorovat. Zvolil jsem třetí možnost. Moje čekání nějaké kafe z automatu stejně moc nezkrátí, aspoň se tu porozhlédnu, omluvil jsem svou vlezlost. Položil jsem béžový kelímek na okraj lavičky a vydal se ke dveřím.

Když jsem otevřel, uvítalo mě mlčení asi dvoutisícového davu tváří.

Obličeje, na nichž jsem ještě mohl rozpoznat oči, nosy a vyjevená ústa, mi nebyly nijak povědomé. Byly naopak natolik cizí, že jsem na okamžik zauvažoval, jestli jsem se neobjevil na jiné planetě nebo přinejmenším na dosud neobjeveném kontinentu.

„Tak jste přece jenom tady,“ ozvalo se za mnou takovým tím hlasem, který nutí k odkašlání za jeho majitele.

„Cože?“ otočil jsem se po hlasu, ale nikdo tam nestál. Jak jsem stál k davu zády, upoutalo mě ale ještě něco dalšího. Dveře byly pryč. Pochopitelně. Prostě jsem na té chodbě nemocnice usnul a tohle je nějaký velmi sugestivní sen. Nechal jsem tomu volný průběh, tak tomu s oblibou říká moje manželka, když máme spolu problém a ani jeden z nás neví, jak ho vyřešit. (Doufám, že jí tu nohu nebudou muset amputovat. Předělávání bytu na bezbariérový by stálo majlant a tím já právě nedisponuju. No, nemalujme čerta na zeď.)

„Když už jsme u těch čertů,“ podotkl opět hlas bez těla, „kterej čertík vám namluvil, že cedule jsou tu od toho, aby se ignorovaly? Řek bych, že to byl sám ďábel.“ Hlas zněl poněkud škodolibě, ale řekl jsem si, že to, jak zní nějaký hlas, mi může být vcelku jedno – když jde jen o sen. Rozhodl jsem se dělat, že neslyším, a obrátil jsem se zpátky k davu.

Pořád mlčel, ale zvláštní bylo, že se tisíc párů očí neupíralo na mě, i když jsem před nimi stál na něčem, co se podobalo pódiu. Spíš jako kdyby všechny ty tváře sledovaly film na plátně za mnou, které tam nebylo, ale možná existovalo někde jinde… Až o tomhle snu povím Sofii, určitě prohledá všechny snáře a ufreuduje mě k smrti.

„To se nestane,“ zkusil štěstí hlas v pokusu vyprovokovat mě k reakci. Na tenhle háček jsem ale nezabral, jsem to ale rybka vychytralá.

„Zatím si vedete celkem dobře, ale nakonec to stejně nic moc neznamená, protože tady ryby neexistujou. Vaše klasicky lidská metafora je bezcenná, i když zase připouštím, že s háčkem jste se docela trefil.“

Ať si ten hlas vede monolog jak dlouho chce, já už bych se rád vzbudil, určitě mě bude hrozně bolet za krkem, jestli jsem nějak pitomě usnul na té nepohodlné lavičce v čekárně. Doufám, že Sofie už není vzhůru a teď na chodbě nevěřícně nekouká, jak mi kane hnusná slina z koutku úst. Určitě by si pomyslela, že mi na ní nezáleží, když si klidně usnu, zatímco ji operujou.

„Neprobudila se, jestli to chcete vědět.“

„Co vy o tom krucinál víte?“ nevydržel jsem to už a začal jsem být docela naštvaný. Takovéhle sny nepatří právě do kategorie „Sen mého života“.

„Naopak, milej zlatej, tenhle sen do té kategorie přesně patří!“ zvolal s převahou v hlase jeho zdroj. „Jo, už sem viděl lidi, kterým to docvaklo ještě později než tobě, ale moc jich nebylo. To asi nechceš vědět, co tam dělá ta fůra lidí, že jo?“ Vzduch kolem mě zavířil, jako kdyby někdo či něco ukázalo davu ceduli „Neklidně zašumět“.

„Kolik myslíš, že jich tu tak je? Všichni lidé říkají, že tak dva tisíce, ale vy lidi jste šíleně krátkozraký…“ Na té nehmotné osobě mě znepojovalo ještě něco. Způsob, jakým zachází se slovem „lidé“ – hlavně to, jak před něj klade zájmeno “vy”.

„Proč bych tě vůbec měl poslouchat? Doufám, že mě brzo někdo vzbudí, a ty doufej taky, protože mě začínáš sakra srát!“ Nemohl jsem si pomoct, ale můj vztek a strach začínaly nabírat na obrátkách, přičemž jsem úplně zapomněl, že jde o pouhý sen.

„Á, no ano, lidé mívají sklony ve strachu jednat agresivně…“ zachrčelo to najednou a moje vnitřnosti jako by zaplavila ledová voda.

„Hele, já chci prostě zpátky, ať už jsem kdekoliv, jasný? Chtěl jsem si jen dojít pro kafe do automatu a sem jsem vlez jen proto, že…“ Proč vlastně? Ať jsem zmatený mozek namáhal sebevíc, nemohl jsem si ksakru vůbec vzpomenout. „No, prostě bych rád věděl, kde jsem…“ dokončil jsem kulhavě.

„Jsi Za Cedulí. Za porušení zákazu jsou všichni příchozí potrestáni. Ani ty se nevyhneš svému trestu.“

Začíná to tu být poněkud nepříjemné, nepříjemné, nepříjemné!

Padám a jsem úplně nahý, ale to není moje tělo, co vidím, to je –

Jsem jedna velká bílá nahá cedule s nápisem „Příchozím vstup zakázán.“ Jsem zónou, kam se nesmí, jsem bělobou s přeškrtnutou identitou a (zmatená myšlenka na Sofii) vím, že padám tam, odkud vychází ten hlas a že to vůbec není v pořádku. Radši bych se rozflákal o nějaký útes, který by byl od hlasu hodně daleko. Ale to už –

Dav se zavlnil a konečně na mě upřel oči. Sofiiny oči.

„Vstaň z té země!“ zahučel unisono. Všude mlha a ten nelidský hlas se pochechtává kousek od mého ucha a nalevo ode mě hučí automat na kafe, který se mi také vysmívá.

(Sofiiny!) oči tisíců lidí také jiskří nezakrývaným veselím a mně se také po tváři rozlévá úlevný úsměv – konečně se probouzím!

Do ramene mě tlačí lavička a Sofiin obličej je tak blízko, až cítím její vůni. „Příchozím vstup zakázán!“ varuje mě cedule několik metrů od místa, kde sedím. Ale kde je Sofie? Rozhlížím se a nikde nevidím žádný pohyb, žádného lékaře ani Sofii na kolečkovém křesle, omámenou z předchozí narkózy.

Pod lavičkou se něco pohnulo: „Není po operaci nohy. Je mrtvá.“ Musím si promnout spánky, nějaká moje část tvrdí, že jsem to neslyšel, že už jsem přece vzhůru a tohle přece vůbec není reálné. Ta chytřejší část ale donutí mé nohy k pohybu.

Běžím bez ohlédnutí po chodbě. U každé stěny stojí, jako kdyby naslouchala, snad stovka kolečkových křesel, ve kterých nikdo nesedí.

„Cedule nejsou od toho, aby se ignorovaly. Takže se podívej na ten nápis MÁRNICE, jen se dívej…“ a na všech dveřích září veselými barvami vyvedené nápisy márnice márnice márnice márnicemárnice až do nedohledna a pod každým je drobným písmem uvedeno: „Zde leží Sofie a taky tu máme krmení pro krysy značky Sofie“ a „nacházíte se ZDE a abyste se dostali TAM, tak se musíte znovu narodit“, běžím dál, ale vstříc mi běží Sofie.

Chci ji obejmout, ale prolétá skrze mě

a když doopravdy otevřu oči a probudím se, před námi je obrovské pódium. Čekáme na to, co se bude dít na plátně. Zatím vidíme nějaké dveře s nápisem „Příchozím vstup zakázán“ a tetelíme se nedočkavostí. Za chvíli má prý přijít někdo, který bude tak zvědavý, že už nebude nikdy starý.

Není třeba to uspěchat. Necháme tomu volný průběh.

Každý kráčíme ve věčném páru – tělo a stín.

V mracích kolují zvěsti o tom, že někteří si stíny vymění a potom jejich duše plují společným větrným poryvem až nad orlí hnízda. Tam se něco stane, a když se vrátí stíny každý ke svému tělu, vše je jinak.

Za očima, hluboko, jim pak svítí ohně a kolem úst mají taková drobná světýlka. Jejich stín má už navždy malinko jiný tvar, o čemž vědí jen oni a ptáci. Nijak se tím neznepokojují. Ptáci jejich proměnu nevyzradí a ostatním lidem stejně připadali trochu jiní odnepaměti – jiní se svými sklony toulat se sami s dloužícím se stínem za zády nebo rozvinutým před očima, jako by to byl ukazatel směru.

Tělo a stín… vždy se nepatrně odklánějí od slunce, aby v pravé poledne splynuly na kratičkou chvíli vjedno. V případě těch, kteří svůj stín na chvíli s někým zaměnili, je ale drobný růžek stínu vidět pořád, a kolem poledne jim pohasínají ohně za očima právě kvůli němu.

To jsou zvěsti,
které kolují v mracích.

Mezi lidmi je ale málo těch, již si potemnění v očích druhých všimnou. Ještě méně je skutečně vidoucích – ti za stínem tuší i na okamžik utichlé plameny.

„Kde sou ale teď, sakra,“ zamumlal Breber. Jóža bázlivě otevřel dveře do domu a přivítalo ho…

Ticho obklopovalo včelí roj, který se neslyšně vlnil vzduchem několik kilometrů od Jóžova domku. Kdyby měly včely ohony, tak by je měly při letu stažené mezi nohama, nebo chcete-li, nožičkama. Takové pokoření nečekaly, nedalo se však nic jiného dělat, než se stáhnout. Někde v horách si najdeme fajn fleka v nějakým dutým stromě. Někde daleko. Nebo to nemusí bejt v horách. Zahlédly v dálce pěkné stavení blízko u lesa a v nadšené formaci se vrhly k tomu lesíku.

Právě v té chvíli pan Breber, již po dojemném rozloučení s Jóžou, drandil na motorce a sakroval si cvičně do rytmu jejího zvuku. Sakra sakra, plam plam. Až dorazí domů, zajde ještě na kraj lesa natrhat pár kopřiv a cestou zpátky se podívá na svoje kedlubny, jak raší ze země. Přece jen, už je duben. A to zní skoro jako kedluben.

Zavřel do kůlny Samsona a po malé svačince (“Co sakra dělaj v tý polívce ty knedlíčky, to teda sakra nevím, by na ně měli vydávat zbrojní pas,” nadával hlasitě nad instantní polévkou s extra knedlíčky), načež se vydal k lesu.

Včely třepotání křídel už přestávalo bavit, a tak se celý roj snesl na několik velkých kamenů na kopřivami zarostlé mýtině. Nebylo to nic moc, ale za minutku se zase vznesou a najdou vhodné místo pro hnízdo dál, mezi stromy.

S košíkem přes ruku a srpem si pan Breber rozšafně kráčel a pískal si. Našel pěkné místo se spoustou nově rašících zelených lístků kopřiv, když tu se kolem něj vzneslo hejno včel – načež se zase kolébavě celé sneslo k zemi. Ne, druhý nápor už nevydržely.

„Sakra, ty včely sou dneska nějak všude, co je to za den, a eště sou ňáký divný, jako by je někdo votrávil nebo co, jo, já řikám furt, že ty mobily sou svinstvo, sakra…“

Toho odpoledne nasbíral plný košík kopřiv a s potěšením zjistil, že kedlubnám se daří výtečně.

Když dopili kávu, Jóža si vzal slavnostněji vypadající šátek. Měl červené puntíky. „A jde se do hospody!“ zavelel radostně a oba se začali cítit jako například ve svátek práce. První, kdo vkročil do včelího roje, byl pan Breber, a když z něj vyšel, zaražené včely zíraly na díru ve tvaru mužské postavy, netušíce, kam se poděly ty, které ho před chvílí zaplňovaly. Chtěly se zrovna podívat, co je to za velkou plochou věc, co se otvírá a zavírá, některé ve vzduchu trochu poklimbávaly, a najednou takový rozruch. Chápejte, když jste divoké včely, tak se většinou počítá, že nějaká nezbedná šelma vám s humbukem vyleze na strom a začne vaše pracně vybudované hnízdo shazovat z větve, nadělá fůru rámusu a vy máte důvod být divokými. Kdo by nebyl! Ale teď, ve chvíli, kdy to nejmíň čekaly, přímo mezi ně vejde nějaký dvounožec páchnoucí dost divně a některé včely zmizí. A kdo to měl čekat, co, vy chytráci?
Než se vzpamatovaly, díra se trošku zvětšila, zvláště v oblasti hlavy, což měl na svědomí Jóžův šátek. Ten se rozeběhl s děsem v očích hned poté, co mu došlo, proč je ten vzduch tak divně… plný malých tvorečků.
„Sakra, to byste nevěřil,“ křičel zpovzdálí pan Breber, „vony vopadaly jak švestky, teda někerý se zaklínily žihadlama do mý vesty, koukněte!“ ukazoval si kamsi pod bradu. Než k němu dorazil Jóža, stačil si vyndat z oblečení na dvacet včel.

Kroutily se na zemi ve smrtelné agónii a měly proč. Nikdo, kdo zaboří jakoukoli část svého těla byť do oblečení pana Brebera, si nemůže být jistý, jestli to přežije.

Jóža utrpěl dvě žihadla, zbytek včel také totiž podlehlo ochromujícímu osobnímu kouzlu pana Brebera. Stačilo to však, protože Jóža byl alergický na včelí jed a napuchl v obličeji, takže vypadal jako velký narůžovělý květák. Pan Breber vzal Samsona a hodil Jóžu za sebe. Jelo se do nemocnice.

Tam všichni říkali Jóžovi „paní“… Asi je, sakra, mátl šátek na hlavě, pomyslel si pan Breber zadumaně. Píchli Jóžovi injekci a poslali ho domů.

„Tak a už nemám na pivo, dyž sem to musel dát za pohotovost, a krom toho mě posílali domů, žejo, tak nemůžu neposlouchnout pány doktory,“ řekl Jóža.

„Ale co uděláte s těma včelama, kamaráde?“ staral se pan Breber. Jóža ale nevěděl. Beze slova nasedli na Samsona a pustili se zpátky k domu. Když se blížili po příjezdové cestě, pan Breber po nasazení brýlí zjistil, že včely už nejsou tam, kde byly.

„Tak to jo! Já bysem bejval nechtěl rušit, víte, sem si myslel, že bysme zašli na jedno nebo dvě píva a možná i gulášovku bysme si dali, dyž je ta neděle, žejo, a taky popovídali, jak ten život běží. Letí to ale, no že mám sakra pravdu?“ nespokojeně brumlal Breber.

„Jej, to ale máte pravdu, taky sem si na to neska vzpomněl, dyž sem žehlil prádlo.“ Snažil se při řeči nenápadně zkontrolovat, co se děje tam nahoře na střeše, ale pan Breber pohled Jóžových modrých očí s dlouhými řasami (“Sakra, dycky sem si řikal, že má voči jak žencká…”) sledoval až k tomu černému mraku.

„Co to je tam nahoře na střeše, že sem tak smělej?“ otázal se pan Breber velmi nesměle.

„To, no víte, jak hlásili tu oblačnost a… to asi bude nízká oblačnost, hodně nízká a černá a kupovitá a… taky trochu bzučí a …“ Jóža ztratil hlas, když uviděl, jak se Breberův obličej křiví do ošklivé grimasy.

„Tož takhle vy na mě, dědka starýho! Ste zapomněl, že dělám každej druhej víkend meteorologa? A todle není žádnej kumulus, to je,“ nasadil si Breber brýle, „včelí roj!“

„No… víte, chtěl sem si trochu zavčelařit, tak sem prohledal internet, to vám je věc, a zašel na au-kro, nebo jauvajs-kro? To nevim jistě, no, a našel takový levný roj, jo, si říkám, skvěle, sice trochu drahý poštovný… mimochodem, nechcete dovnitř na kafíčko? Už sem dal vařit vodu a,“ další nervózní pohled ke střeše, kde včely začínaly bzučet tak hlasitě, až to nebylo hezké, „mohli bychom chvíli povídat tam.“ Pan Breber neochotně souhlasil, chtěl slyšet to o těch včelách celé bez přerušování, sakra. No co se dá dělat, tak šli. Když se za nimi zabouchly dveře, roj včel se zformoval do velmi nespokojeného tvaru, načež se neúspěšně snažil prodrat dovnitř, do domu. Včely už toho měly dost. Nejdřív se trmácely několik dní…

„… v krabici, no já nevěděl, co v ní je, už sem zapomněl, že sem si vobjednal nějaký roj, a nepřemejšlel sem, jak se to vlastně převáží, žejo,“ melancholickým hlasem pronášel Jóža, zatímco upíjel s elegantně vytrčeným malíčkem kávu. „Zjistil sem to až z tý etikety na krabici. Psalo se tam něco englicky, no já to moc neumim, tendle jazyk, a bylo tam něco jako Afrika a takovej vobrázek sklenice s medem. A taky vobrázek s vykřičníkem a takovym panáčkem, co mu trčí ze zadku jehla, ale to sem moc nepochopil. A jak mně nechoděj žádný balíky, vlastně ani dopisy ne, tak sem to právě dneska nedočkavě vodevřel už u schránky támhle venku,“ ukázal chápavě přikyvujícímu Breberovi Jóža, a to sem udělal dobře. Protože dybych to vodevřel vevnitř, tak na tý střeše teďkon sem já. Z bedny totiž vylítly…“

Divoké africké včely to přestalo bavit, poletovat jen tak nad střechou. Zavřený komín byl pěkná otrava, pár hloupých jedinců už to odneslo. Ale to místo, kam ten… něco jako člověk s tím… tou druhou zašli, a pak to bouchlo… možná se ještě otevře. Tvar roje se změnil na klidně vyčkávající.

Zatracená pomazánka na čerstvým chlebu, co tam dělá, proč je zrovna tam, má bejt někde jinde, kde ale, to nevím, pomyslel si pan Breber, když snídal. Pil černou kávu bez „ničeho, co z kafe dělá jen sakra nepitelný patok“, jak říkal. Nadával si jen tak ze zvyku, když se ládoval chlebem s pomazánkou – protože už se hrozně dlouho nudil. Už pár let nedělal nic jiného než svých třicet zaměstnání a to jednoho otráví. Kde je v tom mumraji něco jako dovolená? ptal se sám sebe, i když i to věděl – dovolená, to bylo jeho pětadvacáté zaměstnání – dostával za ni od svého kamaráda vždycky pivo navíc („Sakra chlape, si musíte taky někdy vodpočnout,“ říkal Jóža, protože oni si nikdy netykali). Jóža bydlel ve městě třicet kilometrů vzdáleném, a tak ho bohužel vídal Breber jen dvakrát třikrát do roka – pivo k dovolené mu posílal Jóža expresní službou, to víte, výplata musí dorazit včas.

Dnes měl nastat zrovna den, kdy navštíví svého kamaráda a zajdou spolu možná i do hospody, těšil se.

Nasedl na svého milovaného Samsona, který si to začal brumlat svým obvyklým tónem, takže to trochu znělo jako „sakra sakra plam plam, sakra sakra plam plam“. Pana Brebera to vždycky trochu probudilo, když musel vstávat v pět hodin (tato vražedná doba se týkala přibližně dvou prací, které vykonával, ale někdy zase vstával v pět odpoledne, což nebylo o nic lepší) – rád si se svou pseudomotorčičkou po ránu zasakroval (ten part “plam plam“ nechal na ní). Byl rád, že nemá babetu a nemusí si tak zpívat tu otravnou stejnojmennou písničku (aby to bylo stylový, sakra).

A už svištěl s větrem o závod – což mu, výjimečně, docela šlo, protože bylo bezvětří, a tak i dvacet kilometrů za hodinu, které dokázal Samson ještě udýchat, stačilo k pokoření živlu – směr Jóža. Už když zdálky mžoural na jeho domek, zdálo se mu něco v nepořádku. Ano, ten mrak přímo nad ním. Co to jen může být? Na příjezdové cestě ze svého neúnavného oře (orat by se s ním ale asi nedalo, napadlo ho už asi posté) sesedl, poněvadž si nechtěl naklepat zadek na jejím speciálně upraveném povrchu. Jóža ji naschvál posázel kamením a všemožným haraburdím a pak to vše zaházel hlínou – a nechal slehnout („Chci, aby to bylo takový jako přírodní, rozumite, ne?“). A v okamžiku, kdy opíral Samsona o zeď prasečince, věděl pan Breber, kolik uhodilo. Nedaleký kostelní zvon totiž odbil desátou.

„Brej den přeju, pane Breber, jak vám dupou králici?“ halekal už zpoza rohu Jóža.

„Nechte si ty fráze hnedkonc po ránu, to já nemam rád, todleto, sakra, jo a brej den,“ usmál se přátelsky Breber. Podali si ruce. Nejdřív levé, pak pravé. To bylo znamení jejich přátelství.

„Tak jak se vede, po dvou letech? Já sem právě vysadil pár mrkví a teď sem se chystal uštrikovat ňáký ponožky, no jo, mrazy můžou ještě porád přijít jako blesk, znáte to,“ a na znamení toho, že mu je zima, si Jóža přitáhl šátek ještě víc kolem hlavy. „Jé, ale to já můžu nechat na jindy, dyž se k nám už dostavil takovej vzácnej host,“ pokračoval Jóža, když viděl, jak se výraz Brebera mění z podmračeně přátelského na podmračeně … podmračený.

Můj táta říká, že klouzačky jsou hrozně nebezpečná věc. Jedete a nevíte, co čeká na konci. Jestli nějaký úchylák, nebo kupa písku s injekční stříkačkou na vrchu místo třešničky na dortu. Nejhorší ale, co se může prý stát, je, když někdo nastraží na tu skluzavku žiletku. Proto mám vlastní barevnou klouzačku na zahradě – na brance máme cedulku, že lidé s černými ofinami přes jedno oko a s podmalovanýma očima mají zákaz vstupu, ti prý nosí u sebe celé štosy žiletek. A co řekne táta, to je pravda.

Mám ráda svou klouzačku, je hladká, lesklá a nikdy nemusím čekat frontu, jako když jdeme s maminkou do parku. A taky není tak zanesená pískem. Maminka totiž říká, že na klouzačkách nic strašného není, že jsou to moc pěkné věci, a kdo klouzačku vymyslel, ten určitě měl rád děti. A maminka? Ta má vždycky pravdu.

Někdy mi říkají, že už jsem na klouzačky moc stará, že padesát let je moc. A už vůbec že bych se neměla vždycky chodit klouzat v tom firemním kostýmku. Ale maminka mi ho vždycky vypere a když si příště dám pozor a ušpiním ho jen trošičku, dostanu pohár. Mám moc ráda poháry.

Víte, můj muž, když ještě žil, tak říkal, že ví, že to prý se mnou „pude dycky z kopce“ a snažím se pořád „chodit po šikmý ploše, Gréto“. Neměl pravdu, tu mají jen maminka s tatínkem. Protože já se po šikmé ploše vždycky jen sklouznu. Zkuste to taky! Na téhle šikmé ploše – a je škoda, že to nemůžeš vědět ty, Lubomíre, mužíčku nebohý – nikdy žádné jehly ani žiletky nečekají.

Fííí!

Dnes se nám nechce choulit jeden blízko druhého, abychom se zahřáli. Samota se zarývá jako nebozez pod šaty. A skály se daly do řeči. Popíjejí dešťovou vodu a v jejich útrobách pleská ten druh kapek, který horninu pomalu vyhlodává, až se jednou rozlomí.
Nadechneme se a chvíli podržíme vzduch v plicích, jako bychom chtěli, aby nám jeho čerstvost pronikla až do krve, ale i když se pak snažíme ze všech sil, marnost ze sebe nevydechneme. Tichu se mezi námi zalíbilo a stočilo se na nejbližší plochý kámen. Vyčkává svou příležitost. Když se na něj tak dívám, připomíná mi malou hebkou šelmičku, která se chystá ulovit něco ještě menšího a hebčího.
Vločka se lísá ke vločce, když spolu osaměle tančí zamrzlou oblohou, až je poryv větru zanese k nám. Neroztají. Mraky shlíží dolů, do průrvy. Doufají, že vydrží a nespadnou i s načechraným nákladem… tam. Mezi vysloužilé kamení, do nádrže s roztavenou tmou. Několik jich podlehne.
Dnes vlci nepůjdou na lov. Mrznou jim čenichy a sníh pálí do tlapek. A my tiše usneme. Nebozezová samota pronikne i do snů. Dobrou noc.