Takové šrámy
se nikdy nezacelí.
Zkaleným světlem začal procházet
bolavý stín –
že prý jsou osamělí,
kterým se z tíhy světa zachvěl ret
ruce se třásly
nekonečným žalem,
zrcadel zlomky když je probodly,
pozdě je hledat
v srdci zesinalém,
pohansky smím se ještě pomodlit;
ne však dát život,
ten se nezacelí.
Vteřiny krutě řežou do těla.
Snad všichni bozi
na ně zapomněli.
Já ale za ně prosím anděla…
Zavaž mi oči, samoto,
a pomoz od bolesti.
Zavaž mi oči napořád
a zavaň prázdné cesty.
Zavaž mi oči, samoto,
celou mě obleč v trny;
v nich půjdu tančit po skalách
svůj tanec opatrný.
Zavaž mi oči, samoto.
Už jiné cesty není,
než ponořit se v slepotu
a věřit v zapomnění.
Zabloudila jsem
v náčrtech přítomnosti
– kreslíř
nedotahuje linky
čím dál častěji.
Namaluj mi aspoň hrušku,
klidně i zelenou…
On ale mlčky hledá
černou tuš
a klikyhákuje mi pod víčky,
dokud se neztratím
docela.
Čas stojí na špičkách borovic
nechce už tancovat jak slunce velí
ze sněhu nezbylo skoro nic
hmyz tiše opouští své zimní cely
Dvě novoluní na obloze –
černá jsou černá ve svém bdění –
sledují dívku v Malém voze
pro kterou ve Velkém místo už není
Za namodralým světlem rána
dvě černé oči nocí plují
dvě černé oči
pro havrana
samota studí ho
na sekvoji
A malá žena v Malém voze
směje se svému osamění
mění se v černý sekvoj v mlze
od rozednění do setmění
Oharky citů za očima,
touha jí v dlaních už jen dýmá
v pečeném jablku ještě horký žal,
z podkroví naposled
vítr zaskuhral.
Chrastící větve neodpoví –
poslední listí na své rovy
nasypou. Dívka Podzim ještě živá
naslouchá tichu –
už se připozdívá.
Až beránky pastýře Medarda
sežere vlk Červenec
a ovečky osiří,
nebe se naposled nadechne
hedvábně těžkého vzduchu –
– do mapy
stínů borovic
nazdařbůh zapíchnout prst
a vykročit
vlkům navzdory
Od sivého svítání
k sinavému podvečeru
bledneme
a ve spaní
rozpouštíme hvězdy v téru
Až mráz blýskne zpod svých řas
v jiskrách času
v hrncích čaje
slunce zajde za Parnas
cesta k jaru daleká je…
Obnažená
ti svítím z očí
máš jiné oči
po odloučení
Poznáváš mě?
Jsem ta
která objímala tvůj potrhaný stín
když jsi byl přesvědčený
že stíny nejsou
Dnes jsme
dvě ruce
propletené prozřením
Jsme
paprsky
překvapené existencí slunce
a rozsvícené
chtěním
být si blízko
a neopustit
Všiml sis?
Na našem stropě
v noci světlo z okna
vytíná stín.
Je skoro ráno.
Zíráme na sebe přes skleněné mlčení:
já,
stínový kříž
a to temno okolo,
co zmačká duši do kuličky,
jáma ticha,
past na plyšové medvídky…
Nemůžu spát
a v drobných vesmírcích
tvého i mého pokoje
rodí se
za třesku ticha
a blednoucího kříže na stropě
nové mlžné
svítání.
Na talířku
chladne kapka kávy.
Osnídaný úlomek oplatky
o šálek se opírá
do týla hřeje ráno
vlnovkou záclony
a přes tvář loudá se
rozespalý stín
Noci
nabídla pootevřené rty,
asi k sametovému polibku,
když v dlani hřála svou kořist,
zapomenutá světly lamp,
sama okradená.
Jemu
jen myšlenku,
jen kmitnutí řas ve spánku,
výčitku, že jí vzal slova z úst,
jemnou vůni z vlasů –
a ona jemu?
Sebe?
Zdi
věnovala tichá slova osamělých,
zimničný třas ramen
a cestičky slz,
vyleptané do prázdné tváře.
Sevřela dlaň,
prázdnou
jako vzdech větru,
zapomenutá světly lamp,
sama, okradená.