A na tenhle podzim
když poprvé ucítíš opadané kaštany
ledový vítr se svým zbytnělým egem provolává
„Však jsem to říkal minulej rok
na mě není nikdo nikdy připravenej“

odchody smutky zadumanost
přesčasy v zamyšlení „A co když se to zase“
to vám je tolik přirozené
kolem umírá vegetace
a všichni jsou hrozně chytří
„No tak to má přece bejt
víš co podzim smrt minulost“

záhony trvalek vypadají jako pochybnost o jejich trvalosti
a na lešeních se procházejí dělníci a holubi

na okně mám zelenou fólii už týden protože tu dělají zateplení
pocit jako že jsem v akváriu z té vší zelenosti už nemám
ale když vyjdeš ven všechno vypadá nějak růžověji
to se převlíkáš a najednou za oknem projde pán s kvádrem izolace
izolace
nepěkná věc ale na zdech je dost prospěšná
to už ale není nic pro mě

prach neví kdy posedět má napilno
to není jako když je opravdu čisto
to je jen pohyb těch věcí které jsi burcoval celé roky
v přízemí někdo vrtá do zdi
zní to trochu jako pochybnosti
„Hlavně si už přestaň sedat na studený lavičky
a neveď ty studený řeči“

Tak na tenhle podzim
jsem se letos těšila celý rok

Ať promluví moře.
Mně došla slova.
Neboj se.
Ticho také odpoví – a o mnoho příhodněji než já!

To tvoje M L Č E N Í .

Zapomeneme na minulost,
není nač vzpomínat,
to ses učil déle než já.

Ničemu nerozumíme!
Vlny narážejí
a hluk jim bere věčnost.

Otáčíme se na střechách blýskajících dávnem,
nadechnout se nikdy nebylo snazší, šeptáš si
a tvoje vlasy ztrácejí hebkost –

Přístavy už vědí o pradávných lodích,
ale proč by se jich kdo ptal, co vědí.
Ani ty ses mě nikdy nezeptal
a ptáci neumějí uhýbat před vlnami,
přivykají samotě.
Jako ty.

Jak to pochopit a moci odejít, když nechci?
Na dně leží lastura
jako zahnutý otazník.
Vytáhneš ji, oschne, a ona ztratí lesk:
a pro ztracenou něhu se nepláče.

Objetí buď trvá navždy nebo nikdy nebylo, lásko.

S takovým úsilím zapomínaná
všeobsažná pomlka,
obroušená panikou a vysloužilou snahou o změnu…

Jsem vysílená.
Prosím –
když skloním hlavu, jsem níž a ještě níž
a prosba je stále tolik nízká.
Kdo by ji poslouchal, natož ty?!

Prosba musela být vyslyšena ještě předtím,
než ji kdo slyšel.
Jinak byla vždy zanesena hloubkou v písku
a tmou v sloupcích vod.

Ať promluví moře –
mně došla slova.

Ladná křivka písku lemuje moře,
trochu mizí v přílivu nevyřčeného,
jež je tolik silné a věčné ve mně a v tobě,

a ty se nadechuješ a přitom nezní nic než bolavý záblesk čehosi,
a to ani nevíš,
co mělo být po té pomlce přilité do prázdna
a proč ten sklopený pohled.

Já jen tolik chtěla, abys nezapomněl,
že ti patřím.

Tak
a zase chodím v souhře brzkých vteřin
se zábradlím mostu přes krajinu vodní
zavinuté v mraky
slunce řeku čeří
a dnes místo po dně kráčí vodník
po dni

Možná proto ten můj dnešek zezelenal
možná proto prázdno v hrnku od kafe
místo dušičky
jež zbledla jako pěna
hádám že se zase skryla v karafě

Nechci ale dopít
co když nenajdu ji
jak se krčí na dně a předstírá klid
a že nějaký chlap co topí lidské duše
utopil tu moji
tak že to má být

Se zábradlím mostu jdeme jako jedna
bytost jež se jeví
že ví
odkud kam
nevypité víno snad ze sklonku ledna

bezduchá či s duší
se ti
odmykám

Probudila jsem se:
na záclonách visí včerejšek
a za nimi číhají zapomenutá Teď.

Samotou a tmou
chvějí se jim víčka,
studí je sklo – sklo je studí
a vůbec nic, věříš, za ním nevidět,

jako pohlazení, když někdo přešlápne v prázdné koupelně,
jako tma, když ti světlem slepnou prsty,
jako napít se vody políbené Měsícem a mrazem,

tak se mi v očích rozestlalo
uvnitř nadechnutí.

Snad mi dnes promineš
všechna má nedokončená svítání…

Má hora
nechce být viděna
Před mostem přes tmoucí hlubinu
váznou kroky
bubliny září v bezvětrné noci

Mají se přeběhnout
s nádechem a zuřivou lehkostí
bez viny

A možná se bojím
až jsem
rozostřená
hladina tmy sahá
po ramena

(Za oknem
vzdáleným třeba patnáct tisíc metrů
tušení tvora –
tají dech a sebe sama)

To si vzpomeň
až se slunci vrátí zrak

Než se překutálí
šerý denní oblouk,
přesně odměřený nápěv zazvoní v celou.
Rozmícháme barvy pod zimní
střechou z větvoví.

Mezi kmenem a zemí:
„Nepřijímej, co nemůžeš poslat dalším.
Nejsme tu jediní,
kdo chtějí schoulení vydržet!
A třas je metronomem našich poztrácených vteřin.“

Ale až se dodýchá,
tak se to vrátí z druhé strany,
z dlaně, která zná

pohladit prázdné prostěradlo samoty…

Připustit prázdno je jak nádech
před skokem kamsi do hlubiny.
Stejně jak dřív mě bolí v zádech
a stejně chutná pocit viny.

Ve vodě stojí po kolena
nejasný stín a za ním skály.
Ta voda dálkou prosolená,

skaliska –
div se nepovalí.

Zavolat: „Stíne, ustup stranou!“,
zdá se být těžší než dřív bylo:
teď je mi ticho
domobranou,

na stín se všechno navalilo.

Připustit prázdno
tam, kde někdy stával
obrys naší duše, jenž se v moři topí –

Vybledlý Měsíc
k ránu polehává.
Opevnění tichem zanechává stopy…

Tepnu jsi nenašel
a teď prý že mi netluče srdce

proč zahřívat
a konejšit co se netřese
ze tmy to pozorují listy
ještě v hlíně
zkroucené před možností stát se stromem

nahřáté kamení kdesi natahuje náruč k objetí
za lesem fouká
ve tmě ty rozkymácené pohledy pod nimi vězím
a nejde
nejde se odsud

a je to tvoje tma
v níž se tak nesvá odevzdávám spánku

roztřepená na okrajích
vlastních slov

Že kdyby mi nescházelo
to co si předáváme
samota by –

ale scházet by mohlo
dýchám malé dávky ticha
zásobování tudy nesmí projíždět
jsme SAMI zůstaneme
nad hlavou pěna z moře nad horami
porozumění na bázi buněčné výměny
ale slova rozmělňují

jak se překlenout přes zápěstí říčních zastínění
pod listy jilmů
dostaň se ke mně jako bys běžel
ve chvílích kdy se plnou hrstí sbírají síly
(a to ještě kdoví k čemu!)
je tolik tvrdohlavé zadržovat dech

Jenom ten strach ze zřícenin a vyhaslých sopek
se mi šeptem připomíná

Před očima
se prázdno mazlí s vlahou tmou noci
a za zády Přítomnost –

Na polích se shlukují stáda
slaměných válců
igelitové hřbety se jim zvedají když se nikdo nedívá
kdo by se díval
a kdo by je sedlal

vždyť je takové mokro
tma zima

a zítra –
no, to bude až příliš jinak než dneska

O lokty se jí otírají
okrouhlé kousky vody
jak moje duše lamentuje
(lomí rukama jako v němém filmu
když už se mlčení prodralo moc hluboko)

Dokud nebude příliš málo vzduchu
aby se mluvilo

nepokusím se nadechnout

A přitom by stačilo
a přitom by –

Na vršcích vyhladovělých skal
průrvy a úkryty
a tam se schovává –
– ale hledat nebudu!
Je třeba přečkat rozbrázděnou noc
někde se stočit…

S povzdechem „ …že ty se zase někam vlečeš…“
mě probudilo ticho a zabalilo mě
jako mlha
jíž prokvétá světlo
nese mě na zádech přes hřebeny
které rozčesávají proudy par

tady už nejsou cesty

Ticho mě s námahou složilo na náhorní plošině:
jen hučení a sledující prázdnota
vracím jí pohled

o něco dál než posledně
se opět nadechuji k rannímu zimomření

v mém okně
sedí okaté stvoření
s přesně šesti sty tisíci vlasy barvy pepře
nenechává mapu dechu na skle –
dýchá jinde na okenní tabule
vidí jak nenalézám vzdálenou horu

jak sedím pod stromem
snad tu také zakořením
dřevnatění větvení šum listí a co když přijde listopad

chci pryč
ale někdy je zrušena linka která tam jede
a musíš být sevřený mezi stěnami strachu
dokud sám neotevřeš oči

Zase se přiblížilo slunce
mrazení nehrozí
do rámu vsazený nerozbitý den
v jeho odrazu se zhlíží
konipas

a dny končí jako období květů
zastavíme se v jedné ze stromových korun
do rýhy ve kmeni založené přání

bez pomyšlení na sestup

Tápat po důvěře –

a pohladit splývavé látky ticha nad útesem
za noci kdy se opatrně překračují ostrůvky světla
aby se něco

neprobudilo

Nadechnout se
a možná to vstřebat
i s vůní která nepřijde na zavolání

Zamrzl dům.

Zde teče jen čas a trpělivé rampouchy
nezlomně ostřím dolů.
Shlížím za jejich slzami,
kde podrážky nakreslily mapu –

Zákaz vjezdu, křičíš
při vzpomínce na světelný ornament
a děláš jako že se dusíš smíchy,

a on to strach.

Zavoněl z tebe uprostřed tmy a ticha.
Však už je pravý čas.

Dolehl na mě něžně a rezignovaně,
mlčky,
jako unavený muž,
jenž celý den obkresloval dráhy měsíce
a neuspěl.

Však už je pravý čas.

Co asi pocítí řidič tramvaje
když mu do kolejiště hodím rozečtenou knížku
bude mít výčitky?

Nad stránkami
rozlétlými do vzduchu jako nějaké atypické končetiny
papírové výkřiky poctivé pevné vazby
pukající bezpáteřný hřbet

Silný stisk ruky
silný stisk ruky mezi deskami
vtáhne tě do sebe
kniha si to umí zařídit

bude to vypadat jako nehoda

I když se to pak stejně vrátí a rozbije a slepí a
rozbije o podlahu,
zkouším dál zasklívat

(to není podlaha,
ne,
to je betonová srst matičky země!).

A nebolí mě záda,
to prý že stres,
svědomí a chuť na kafe
(no teda, velmi psychosomatické!
To je nic,
jenom slabej odvar toho, co známej onehdy… ).

Hele!
Zamindrákované oči všude,
každý metr v metru
pokrytý roztřesenými pohledy,
zapíchlými někam dovnitř pod kolejiště,
pod tunely,
každý metr v metru pokrytý pokrytci –

Podpatky té paní, co si klape po pusté ulici
a najednou –
– no fuj!
A smrdí to snad ještě hůř než včerejší depka
(je toho po chodnících jako nesplněných keců,
pardon, pozapomenutých slibů).

Co naděláme,
hlavně, že:
závěr se už napíše sám

a malá ledovatá pěšina se zanoří mezi stromoví
(kde světlu vadí soumrak
a šumící svěží listí tam zaspává leden
pod tenkým příkrovem opojného dna zimy).

Třeba se podíváme ještě dál
až k jiskřící bílé hoře za zelenou vlnitou čarou,
r. 1620 tam vůbec nikdo…

Celá se z toho pominu:
lékař mi vyjmul ledvinu
a lékař jiný docela
vnesl mi infekci do těla:
potvoru s průběhem akutním.
Zapomněl na mýdlo? K čertu s ním!

Nejspíše proto po něm lačním,
po lásce na stole operačním…

Slova jsou bahno
bahno neodtaje
i kdyby skončilo bůhvíkolik zim

– dotknout se bázně
neustrnout v chladu –
problesklo na vlně nad hladinou
zkraje
s listovým přístřeškem za letu
v ospalém bzikavém vážkoví

ve snu jsem potkala podzim
samota pod rukávem zaplála známým teplem
a příště si konečně dám pozor
na jedovaté pavouky

I v jasných stoncích – drahách od tryskáče
tušit lze co se skrývá pod věží

ve žlutém světle bezdechého kupé
ze stropu můří křídla nasněží
hlučný dav vzpomínek zpoza dveří dupe

i vlak má svoje těžké představy
barvené načerno v tunelových dlaních
teď je ta chvíle – spěšně neodkráčet
když kolej dychtí všechno odplavit

Zaspala jsem tvou odpověď
a proto zarývám nehty do hladiny
ani náčrt vlny
pro potěchu rybího oka

Proč jsme nezastínili ohně?
proč zírat na vylámané okraje dneška
když se chci brodit v modrém šeru
vodní pára si mě přivinula
křiklavě nicotnou

tisknu se k nahřáté bílé zdi
dnes je svátek
mění se světla v majácích

Ač začínám zamrzat

ráno nevycházím bez ledové sprchy
z bytu ani z údivu

„Což nebylo psáno…?“ –
(nebylo)

ryzí lhostejnost naostřená zlámanými možná

vyprahlá obloha
mhouří střechám krovy
ramenaté vlaky
vyšuměly zpátky do skal

a odpověď už znám
je to
„ – “

(jen ne na doslech tamtěch mraků

Povídej
potichu…)

Konečky prstů
popaměti ve tmě
vpravo nahoře –

A bude ti trochu smutno:

stránku už obrátil noční vítr
zády ke slovům.

Vyhlížel vlny zpoza spících mraků
s měsícem za zády
štiplavé oči lodi hnané na kůl

vyhlížel vlny zpoza spících mraků
zda jejich ruce modrošedé dálkou
tak krutě nerady
vyplaví zrnka od ztichlého prahu

odvyklá skřípání pod botou
už dlouhé dekády

vyhlíží vlny zpoza spících mraků
a bledý strážný ten za jeho zády

posté mu šeptá
slova pro odvahu

Světelné šrámy
přes tvář dnešní noci
bloumají mořem
v tichu od pobřeží

měsíc má barvu jílu pod vrbami
a přitom hlídá směnu bílých věží

Vítr dnes chutná po bezových květech,
u stěny pavouk spřádá jemné plány.
Kreslí své pasti – ještě slovo k větě –
něžná jsou vlákna – slova neporaní.

Roztrhat mandalu smrti pro motýly,
zamávat rukama, jako bys směl létat,
zeptej se svého stínu, rozumí-li –
nepřestaň v noci pátrat
po kometách.

Na knotu pod sklem hoří čepel svíce,
zmuchlaný večer liška v tlamce nese.
Zahřmělo.
Spíš jak hraní na poklice.
Dvojznačné ticho sedlo do tmy křesel.

V zornici okna bleskla vlasatice,
váhavý otisk mlžné něhy bledne
tak jako slova ztichlá před polednem.
Vychladlý pokoj,
21:30.

Ve vlasech dotek něčí dlaně
zšeřelá duše ucítila
dozníval ještě u snídaně
od šesti s krví zpíval v žilách

pak zazněl hrom
a roztrhla se
obloha v šedém tónu vlka
ze snu mě vzbudil konipásek
–

zpěv se jen ztišil

neumlká

Dlaně mám smutkem začerněné
v duši jím maluju graffiti
je to snad zločin? Doufám že ne
a jestli – snad mě nechytí

Má okna chvilku po šírání
otevřela svou náruč noci
a v cizích domech uzívaných
zbylo jen ticho po tvých krocích

Skály.
Pomalé bytosti.
Posluchačky šednoucích pustin s jeskyňkovýma očima.

Tančí v nich siluety začerněných rukou
-duše kamene-
umouněné tím pocitem.
Jejich d l o u h é prsty náměsíčně cupitají
pomerančovým listím

a to svítí.
Hřeje
a umírá,

pod dotekem tmoucího chladu
roste za stěnou květina s bělavými lupeny
a tušení:

Ruce jsou skutečné,
tvé ruce jen,
skály, stín, květina,
to vše je sen, je sen, jeseň …