Když dopili kávu, Jóža si vzal slavnostněji vypadající šátek. Měl červené puntíky. „A jde se do hospody!“ zavelel radostně a oba se začali cítit jako například ve svátek práce. První, kdo vkročil do včelího roje, byl pan Breber, a když z něj vyšel, zaražené včely zíraly na díru ve tvaru mužské postavy, netušíce, kam se poděly ty, které ho před chvílí zaplňovaly. Chtěly se zrovna podívat, co je to za velkou plochou věc, co se otvírá a zavírá, některé ve vzduchu trochu poklimbávaly, a najednou takový rozruch. Chápejte, když jste divoké včely, tak se většinou počítá, že nějaká nezbedná šelma vám s humbukem vyleze na strom a začne vaše pracně vybudované hnízdo shazovat z větve, nadělá fůru rámusu a vy máte důvod být divokými. Kdo by nebyl! Ale teď, ve chvíli, kdy to nejmíň čekaly, přímo mezi ně vejde nějaký dvounožec páchnoucí dost divně a některé včely zmizí. A kdo to měl čekat, co, vy chytráci?
Než se vzpamatovaly, díra se trošku zvětšila, zvláště v oblasti hlavy, což měl na svědomí Jóžův šátek. Ten se rozeběhl s děsem v očích hned poté, co mu došlo, proč je ten vzduch tak divně… plný malých tvorečků.
„Sakra, to byste nevěřil,“ křičel zpovzdálí pan Breber, „vony vopadaly jak švestky, teda někerý se zaklínily žihadlama do mý vesty, koukněte!“ ukazoval si kamsi pod bradu. Než k němu dorazil Jóža, stačil si vyndat z oblečení na dvacet včel.

Kroutily se na zemi ve smrtelné agónii a měly proč. Nikdo, kdo zaboří jakoukoli část svého těla byť do oblečení pana Brebera, si nemůže být jistý, jestli to přežije.

Jóža utrpěl dvě žihadla, zbytek včel také totiž podlehlo ochromujícímu osobnímu kouzlu pana Brebera. Stačilo to však, protože Jóža byl alergický na včelí jed a napuchl v obličeji, takže vypadal jako velký narůžovělý květák. Pan Breber vzal Samsona a hodil Jóžu za sebe. Jelo se do nemocnice.

Tam všichni říkali Jóžovi „paní“… Asi je, sakra, mátl šátek na hlavě, pomyslel si pan Breber zadumaně. Píchli Jóžovi injekci a poslali ho domů.

„Tak a už nemám na pivo, dyž sem to musel dát za pohotovost, a krom toho mě posílali domů, žejo, tak nemůžu neposlouchnout pány doktory,“ řekl Jóža.

„Ale co uděláte s těma včelama, kamaráde?“ staral se pan Breber. Jóža ale nevěděl. Beze slova nasedli na Samsona a pustili se zpátky k domu. Když se blížili po příjezdové cestě, pan Breber po nasazení brýlí zjistil, že včely už nejsou tam, kde byly.

„Tak to jo! Já bysem bejval nechtěl rušit, víte, sem si myslel, že bysme zašli na jedno nebo dvě píva a možná i gulášovku bysme si dali, dyž je ta neděle, žejo, a taky popovídali, jak ten život běží. Letí to ale, no že mám sakra pravdu?“ nespokojeně brumlal Breber.

„Jej, to ale máte pravdu, taky sem si na to neska vzpomněl, dyž sem žehlil prádlo.“ Snažil se při řeči nenápadně zkontrolovat, co se děje tam nahoře na střeše, ale pan Breber pohled Jóžových modrých očí s dlouhými řasami (“Sakra, dycky sem si řikal, že má voči jak žencká…”) sledoval až k tomu černému mraku.

„Co to je tam nahoře na střeše, že sem tak smělej?“ otázal se pan Breber velmi nesměle.

„To, no víte, jak hlásili tu oblačnost a… to asi bude nízká oblačnost, hodně nízká a černá a kupovitá a… taky trochu bzučí a …“ Jóža ztratil hlas, když uviděl, jak se Breberův obličej křiví do ošklivé grimasy.

„Tož takhle vy na mě, dědka starýho! Ste zapomněl, že dělám každej druhej víkend meteorologa? A todle není žádnej kumulus, to je,“ nasadil si Breber brýle, „včelí roj!“

„No… víte, chtěl sem si trochu zavčelařit, tak sem prohledal internet, to vám je věc, a zašel na au-kro, nebo jauvajs-kro? To nevim jistě, no, a našel takový levný roj, jo, si říkám, skvěle, sice trochu drahý poštovný… mimochodem, nechcete dovnitř na kafíčko? Už sem dal vařit vodu a,“ další nervózní pohled ke střeše, kde včely začínaly bzučet tak hlasitě, až to nebylo hezké, „mohli bychom chvíli povídat tam.“ Pan Breber neochotně souhlasil, chtěl slyšet to o těch včelách celé bez přerušování, sakra. No co se dá dělat, tak šli. Když se za nimi zabouchly dveře, roj včel se zformoval do velmi nespokojeného tvaru, načež se neúspěšně snažil prodrat dovnitř, do domu. Včely už toho měly dost. Nejdřív se trmácely několik dní…

„… v krabici, no já nevěděl, co v ní je, už sem zapomněl, že sem si vobjednal nějaký roj, a nepřemejšlel sem, jak se to vlastně převáží, žejo,“ melancholickým hlasem pronášel Jóža, zatímco upíjel s elegantně vytrčeným malíčkem kávu. „Zjistil sem to až z tý etikety na krabici. Psalo se tam něco englicky, no já to moc neumim, tendle jazyk, a bylo tam něco jako Afrika a takovej vobrázek sklenice s medem. A taky vobrázek s vykřičníkem a takovym panáčkem, co mu trčí ze zadku jehla, ale to sem moc nepochopil. A jak mně nechoděj žádný balíky, vlastně ani dopisy ne, tak sem to právě dneska nedočkavě vodevřel už u schránky támhle venku,“ ukázal chápavě přikyvujícímu Breberovi Jóža, a to sem udělal dobře. Protože dybych to vodevřel vevnitř, tak na tý střeše teďkon sem já. Z bedny totiž vylítly…“

Divoké africké včely to přestalo bavit, poletovat jen tak nad střechou. Zavřený komín byl pěkná otrava, pár hloupých jedinců už to odneslo. Ale to místo, kam ten… něco jako člověk s tím… tou druhou zašli, a pak to bouchlo… možná se ještě otevře. Tvar roje se změnil na klidně vyčkávající.

Zatracená pomazánka na čerstvým chlebu, co tam dělá, proč je zrovna tam, má bejt někde jinde, kde ale, to nevím, pomyslel si pan Breber, když snídal. Pil černou kávu bez „ničeho, co z kafe dělá jen sakra nepitelný patok“, jak říkal. Nadával si jen tak ze zvyku, když se ládoval chlebem s pomazánkou – protože už se hrozně dlouho nudil. Už pár let nedělal nic jiného než svých třicet zaměstnání a to jednoho otráví. Kde je v tom mumraji něco jako dovolená? ptal se sám sebe, i když i to věděl – dovolená, to bylo jeho pětadvacáté zaměstnání – dostával za ni od svého kamaráda vždycky pivo navíc („Sakra chlape, si musíte taky někdy vodpočnout,“ říkal Jóža, protože oni si nikdy netykali). Jóža bydlel ve městě třicet kilometrů vzdáleném, a tak ho bohužel vídal Breber jen dvakrát třikrát do roka – pivo k dovolené mu posílal Jóža expresní službou, to víte, výplata musí dorazit včas.

Dnes měl nastat zrovna den, kdy navštíví svého kamaráda a zajdou spolu možná i do hospody, těšil se.

Nasedl na svého milovaného Samsona, který si to začal brumlat svým obvyklým tónem, takže to trochu znělo jako „sakra sakra plam plam, sakra sakra plam plam“. Pana Brebera to vždycky trochu probudilo, když musel vstávat v pět hodin (tato vražedná doba se týkala přibližně dvou prací, které vykonával, ale někdy zase vstával v pět odpoledne, což nebylo o nic lepší) – rád si se svou pseudomotorčičkou po ránu zasakroval (ten part “plam plam“ nechal na ní). Byl rád, že nemá babetu a nemusí si tak zpívat tu otravnou stejnojmennou písničku (aby to bylo stylový, sakra).

A už svištěl s větrem o závod – což mu, výjimečně, docela šlo, protože bylo bezvětří, a tak i dvacet kilometrů za hodinu, které dokázal Samson ještě udýchat, stačilo k pokoření živlu – směr Jóža. Už když zdálky mžoural na jeho domek, zdálo se mu něco v nepořádku. Ano, ten mrak přímo nad ním. Co to jen může být? Na příjezdové cestě ze svého neúnavného oře (orat by se s ním ale asi nedalo, napadlo ho už asi posté) sesedl, poněvadž si nechtěl naklepat zadek na jejím speciálně upraveném povrchu. Jóža ji naschvál posázel kamením a všemožným haraburdím a pak to vše zaházel hlínou – a nechal slehnout („Chci, aby to bylo takový jako přírodní, rozumite, ne?“). A v okamžiku, kdy opíral Samsona o zeď prasečince, věděl pan Breber, kolik uhodilo. Nedaleký kostelní zvon totiž odbil desátou.

„Brej den přeju, pane Breber, jak vám dupou králici?“ halekal už zpoza rohu Jóža.

„Nechte si ty fráze hnedkonc po ránu, to já nemam rád, todleto, sakra, jo a brej den,“ usmál se přátelsky Breber. Podali si ruce. Nejdřív levé, pak pravé. To bylo znamení jejich přátelství.

„Tak jak se vede, po dvou letech? Já sem právě vysadil pár mrkví a teď sem se chystal uštrikovat ňáký ponožky, no jo, mrazy můžou ještě porád přijít jako blesk, znáte to,“ a na znamení toho, že mu je zima, si Jóža přitáhl šátek ještě víc kolem hlavy. „Jé, ale to já můžu nechat na jindy, dyž se k nám už dostavil takovej vzácnej host,“ pokračoval Jóža, když viděl, jak se výraz Brebera mění z podmračeně přátelského na podmračeně … podmračený.

Můj táta říká, že klouzačky jsou hrozně nebezpečná věc. Jedete a nevíte, co čeká na konci. Jestli nějaký úchylák, nebo kupa písku s injekční stříkačkou na vrchu místo třešničky na dortu. Nejhorší ale, co se může prý stát, je, když někdo nastraží na tu skluzavku žiletku. Proto mám vlastní barevnou klouzačku na zahradě – na brance máme cedulku, že lidé s černými ofinami přes jedno oko a s podmalovanýma očima mají zákaz vstupu, ti prý nosí u sebe celé štosy žiletek. A co řekne táta, to je pravda.

Mám ráda svou klouzačku, je hladká, lesklá a nikdy nemusím čekat frontu, jako když jdeme s maminkou do parku. A taky není tak zanesená pískem. Maminka totiž říká, že na klouzačkách nic strašného není, že jsou to moc pěkné věci, a kdo klouzačku vymyslel, ten určitě měl rád děti. A maminka? Ta má vždycky pravdu.

Někdy mi říkají, že už jsem na klouzačky moc stará, že padesát let je moc. A už vůbec že bych se neměla vždycky chodit klouzat v tom firemním kostýmku. Ale maminka mi ho vždycky vypere a když si příště dám pozor a ušpiním ho jen trošičku, dostanu pohár. Mám moc ráda poháry.

Víte, můj muž, když ještě žil, tak říkal, že ví, že to prý se mnou „pude dycky z kopce“ a snažím se pořád „chodit po šikmý ploše, Gréto“. Neměl pravdu, tu mají jen maminka s tatínkem. Protože já se po šikmé ploše vždycky jen sklouznu. Zkuste to taky! Na téhle šikmé ploše – a je škoda, že to nemůžeš vědět ty, Lubomíre, mužíčku nebohý – nikdy žádné jehly ani žiletky nečekají.

Fííí!

Dnes se nám nechce choulit jeden blízko druhého, abychom se zahřáli. Samota se zarývá jako nebozez pod šaty. A skály se daly do řeči. Popíjejí dešťovou vodu a v jejich útrobách pleská ten druh kapek, který horninu pomalu vyhlodává, až se jednou rozlomí.
Nadechneme se a chvíli podržíme vzduch v plicích, jako bychom chtěli, aby nám jeho čerstvost pronikla až do krve, ale i když se pak snažíme ze všech sil, marnost ze sebe nevydechneme. Tichu se mezi námi zalíbilo a stočilo se na nejbližší plochý kámen. Vyčkává svou příležitost. Když se na něj tak dívám, připomíná mi malou hebkou šelmičku, která se chystá ulovit něco ještě menšího a hebčího.
Vločka se lísá ke vločce, když spolu osaměle tančí zamrzlou oblohou, až je poryv větru zanese k nám. Neroztají. Mraky shlíží dolů, do průrvy. Doufají, že vydrží a nespadnou i s načechraným nákladem… tam. Mezi vysloužilé kamení, do nádrže s roztavenou tmou. Několik jich podlehne.
Dnes vlci nepůjdou na lov. Mrznou jim čenichy a sníh pálí do tlapek. A my tiše usneme. Nebozezová samota pronikne i do snů. Dobrou noc.