All posts by fairiella

Izolace

A na tenhle podzim
když poprvé ucítíš opadané kaštany
ledový vítr se svým zbytnělým egem provolává
„Však jsem to říkal minulej rok
na mě není nikdo nikdy připravenej“

odchody smutky zadumanost
přesčasy v zamyšlení „A co když se to zase“
to vám je tolik přirozené
kolem umírá vegetace
a všichni jsou hrozně chytří
„No tak to má přece bejt
víš co podzim smrt minulost“

záhony trvalek vypadají jako pochybnost o jejich trvalosti
a na lešeních se procházejí dělníci a holubi

na okně mám zelenou fólii už týden protože tu dělají zateplení
pocit jako že jsem v akváriu z té vší zelenosti už nemám
ale když vyjdeš ven všechno vypadá nějak růžověji
to se převlíkáš a najednou za oknem projde pán s kvádrem izolace
izolace
nepěkná věc ale na zdech je dost prospěšná
to už ale není nic pro mě

prach neví kdy posedět má napilno
to není jako když je opravdu čisto
to je jen pohyb těch věcí které jsi burcoval celé roky
v přízemí někdo vrtá do zdi
zní to trochu jako pochybnosti
„Hlavně si už přestaň sedat na studený lavičky
a neveď ty studený řeči“

Tak na tenhle podzim
jsem se letos těšila celý rok

Ať promluví moře

Ať promluví moře.
Mně došla slova.
Neboj se.
Ticho také odpoví – a o mnoho příhodněji než já!

To tvoje M L Č E N Í .

Zapomeneme na minulost,
není nač vzpomínat,
to ses učil déle než já.

Ničemu nerozumíme!
Vlny narážejí
a hluk jim bere věčnost.

Otáčíme se na střechách blýskajících dávnem,
nadechnout se nikdy nebylo snazší, šeptáš si
a tvoje vlasy ztrácejí hebkost –

Přístavy už vědí o pradávných lodích,
ale proč by se jich kdo ptal, co vědí.
Ani ty ses mě nikdy nezeptal
a ptáci neumějí uhýbat před vlnami,
přivykají samotě.
Jako ty.

Jak to pochopit a moci odejít, když nechci?
Na dně leží lastura
jako zahnutý otazník.
Vytáhneš ji, oschne, a ona ztratí lesk:
a pro ztracenou něhu se nepláče.

Objetí buď trvá navždy nebo nikdy nebylo, lásko.

S takovým úsilím zapomínaná
všeobsažná pomlka,
obroušená panikou a vysloužilou snahou o změnu…

Jsem vysílená.
Prosím –
když skloním hlavu, jsem níž a ještě níž
a prosba je stále tolik nízká.
Kdo by ji poslouchal, natož ty?!

Prosba musela být vyslyšena ještě předtím,
než ji kdo slyšel.
Jinak byla vždy zanesena hloubkou v písku
a tmou v sloupcích vod.

Ať promluví moře –
mně došla slova.

Ladná křivka písku lemuje moře,
trochu mizí v přílivu nevyřčeného,
jež je tolik silné a věčné ve mně a v tobě,

a ty se nadechuješ a přitom nezní nic než bolavý záblesk čehosi,
a to ani nevíš,
co mělo být po té pomlce přilité do prázdna
a proč ten sklopený pohled.

Já jen tolik chtěla, abys nezapomněl,
že ti patřím.

Rozmarýn

Blízko proletěla hvězda a snesla se do náruče nicoty. Nehybná ruka lesa pokynula tmě, aby do něj vstoupila. Nejde to, tak přestaň už, dýchavičně zašeptala osoba z útrob počínající noci.Nevyprostíš se a nevyprostíš. Rozfouká tě to na všechny strany.

Když se sebrala k odchodu, nevěděla, co se má dít potom. Kam půjde, proč odešla. Ohlédne se a vidí jen vzdalující se hranici moře. A proč že se teď jako malá tečka komíhá na moři v loďce bez vesel příliš daleko na to, aby se mohla vrátit? Odpovědí budiž sinalá mlha nad hladinou, do níž vplouvá v rytmu promarněných vteřin. Rozhlíží se kolem sebe, ale do svítání zbývá mnoho hodin slepoty, která se beztak jen z černé změní ve slepotu šedobílou. Rozmarýn. Vnímá jej jako vzpomínku někde pod hrudní kostí jako malý zlatavý obláček. Nepamatuje si nic víc – jen rozmarýn. Budu pryč a už se nevrátím. Obláček jménem rozmarýn začal chladnout.

Kým budu? Proč už nemohu být tím, kým jsem byla? Moře mě odneslo. Kým budu, až mě vyvrhne? Snad nikým, nikým bych mohla být. Ukonejšena zavírá oči. Už se na tmu nedívá. Tma se dívá na ni. Ne, neusne. Tahle ne. Spánek nepotřebuje, rozhodlo moře.

Ránu se podařilo rozpustit mlhu. Ona se nerozhlíží. Sedí s rukama na čele, žíznivá a prokřehlá. Když se odváží vzhlédnout, svět se jí před očima utopí v záplavě měňavých jisker.

Dlaně se opírají o studený písek, otvírá oči a vítr jí na pozdrav ovane tvář a vhodí trochu písku do očí. Nový začátek, pomyslela si. Ohmatala si rukama tvář. Kdo jsem? Nepoznávala tu tvář. Bylo to proto, že se změnila, nebo proto, že se nezměnila?

Vstala. Řízla se o schránku srdcovky, ani to nebolelo. Za pláží čekali první vítači. Jeden vedle druhého. Jako by upírali své neviditelné pohledy všude, jen ne na ni. Byly to stromy. Z nich vzlétlo hejno ptáků: salva na uvítanou. Ještě vyjít na kamenitý kopec. Zeshora jí moře vzdáleně připomnělo spirálu, stejně, jako jí rozmarýn připomínal zašlou vzpomínku. Otočila se zády k moři. Tyčila se v takové dálce. Hora. Zasněžená. Její. Připomněla jí tu padající hvězdu. A jak tehdy foukalo a pak někdo řekl (Rozfouká tě to, nevyprostíš se a nevyprostíš, musíš jít, víš, já bych stejně nikdy, nikdy…) – a musela odejít.

 

Nedořečené se stává ukončeným, když umně umlčíte svoje srdce. A samota je nakonec skvělý společník na cestu.

Proč jsem nedopila

Tak
a zase chodím v souhře brzkých vteřin
se zábradlím mostu přes krajinu vodní
zavinuté v mraky
slunce řeku čeří
a dnes místo po dně kráčí vodník
po dni

Možná proto ten můj dnešek zezelenal
možná proto prázdno v hrnku od kafe
místo dušičky
jež zbledla jako pěna
hádám že se zase skryla v karafě

Nechci ale dopít
co když nenajdu ji
jak se krčí na dně a předstírá klid
a že nějaký chlap co topí lidské duše
utopil tu moji
tak že to má být

Se zábradlím mostu jdeme jako jedna
bytost jež se jeví
že ví
odkud kam
nevypité víno snad ze sklonku ledna

bezduchá či s duší
se ti
odmykám

Nezbude nic

☼☼☼

„… a temně jej uložil jako poklad pirátů, když zasmolené dříví plavené po řece modré jako skála, od které se odráží obloha, studeně zapleskalo vlnami tříštícími se mu u boků… V zahradě mlčky opodál číhalo přikrčené cosi na svou příležitost a nezpozorováno zachytilo se posléze na boku jedné z větších klád. Daleké cesty vyžadují bytelná plavidla.”

V těch hlubších místech, kde vrby zachycovaly kolem plující listí a to v chumáčích tvořilo nevábné tvary po okrajích černě se lesknoucí řeky, se tvor nechal proudem ukolébat ke spánku. Nateklé plíce sípavě vypouštěly mírně zahřátý dech do vlhkého vzduchu. Za obzorem se na chvíli ztratil tvorem sledovaný objekt – bod tak nepatrný, jaký si připadal ten, jenž byl pozorován. Poněvadž už se podzimu zapalovaly barvy a rána byla o tolik chladnější než dva týdny dozadu, na řece se ochladilo citelněji než by kdo byl čekal, po tak slunečně letním dni, který předcházel. Méně pak by to čekal Andrzej Jaczynski, který nikdy neměl na počasí odhad. Ve svém tenkém károvaném svetru nemouhoucně vesloval. Třes provázející jeho zkřehlé tělo nebyl navíc nejlepším pomocníkem v té lopotě.

Andrzejovu rodu bylo vlastní, že se jeho zástupci krčili před důležitými úkoly jako úhoř před harpunou. Nepříslušelo mu tedy, jak o sobě s ještě větší nicotností, než o komkoli jiném, přemítal, aby zrovna ON vystupoval ze zavedených řad. Nemá dost síly. Nemá jak popadnout dech.

Toho se vzdám. Plynoucí vody. Psích tlapek na asfaltu. Otazníku na přebalu knihy. Kroků začínajících levou nohou. Kroků začínajících pravou nohou. Toho se vzdám. Šla v rytmu myšlenek mezi stromy, mezi jejich stíny a brodila se čerstvě napadaným listím. Toho se vzdám. Toho se vzdám. Nikdy se nepotkali. Jmenovala se Jadwiga.

Aby načerpal rychle odplývající síly, přirazil Andrzej veslici k šedočernému břehu. Říční jíl neochotně začvachtal. Bylo již k deváté večerní a na záda mu napadaly měkké částečky první tmy. Vrby ošacené do studené mlhy mu dělaly nepříliš ochotnou společnost, když stavěl svůj stan po starším bratrovi. Stejně to nejspíš nikam nepovede a dostihne mě všechno, před čím utíkám. Jsem jenom takový neúplný roztřesený zbabělec. Kolem šustil les padajícím listím, skoro jako kdyby okolo někdo obcházel. Andrzej ale věděl, že je sám. Vždycky byl přece sám.

Tvor nestydatě přilepený ke kluzkému kmeni stromu, vzor výsměchu prosté gravitaci, se nechal unášet řekou. Cíl jeho pozorování prozatím zmizel z dohledu, to však nevadí. Zatím jej nikdy nebylo těžké znovu dostihnout, je to jen takový ubohý slabý chudák. Slabý až k vzteku.Tak jako sám tvor.

Andrzej Jaczynski zatím usínal v tenkém spacím pytli tmavomodré barvy. Trvalo mu to vždy asi dvě hodiny a třicet minut, než usnul doopravdy, jak si pro sebe spočítal. Kdyby si vedl podrobnou statistiku a někdo mu vždy přesně zapsal čas od ulehnutí do postele až k usnutí, dospěl by k průměrnému času přesně dvě hodiny, třiatřicet minut a sedmnáct vteřin. A na co myslíval? Na svůj strach. Na svou slabost. Na svou úzkost. Na to, odkud ho strach pozoruje. Jestli ze stropu, z okna nebo číhá v kráteru Měsíce. Dnes by sázel na Měsíc. Jeho oko jej nesmlouvavě sledovalo i skrz tenké plátno stanu. Ten pohled říkal, že Měsíc by tedy na Andrzeje rozhodně nevsadil … a temně jej uložil jako poklad pirátů, když zasmolené dříví plavené po řece modré jako skála, od které se odráží obloha, studeně zapleskalo vlnami tříštícími se mu u boků… Kde jsem to jen –

Usnul patnáct minut a pětadvacet vteřin poté, co ulehl.

Abyste dali svému životu směr, musíte často sejít z cesty. Jadwiga z ní sešla před malou chvílí. Šeplavé listí se u jejích kotníků souhlasně rozestupovalo a i přesto, že šla do mírného kopce, se jí jevila chůze tak lehká, jako by proud nedaleké řeky ovlivňoval její postup kupředu. Brouk chrobák se vyhříval na kameni, byl krásný a nehybný. Toho se vzdám, věděla Jadwiga.

Ten stan tam pořád ještě byl. Jeho obyvatel asi nebyl z nejdobrodružnějších cestovatelů, jak si myslela už včera, když nedaleko jejího přístřešku dělal při svém táboření takový hluk. Vytáhla připravený vzkaz ze zelené tašky (byl na ní obrázek sedící černé kočky s kytkou za uchem) a umístila ho do spáry v pařezu sotva dva metry od Andrzejova stanu. Pak bez ohlédnutí pokračovala dál. Větru nad jezerem. Písčitých břehů. Brzkých příchodů s úsměvem. Toho se vzdám. Toho se vzdám. Tohoto oblázku, toho se vzdám, hodila ho do řeky. Zrychlila krok.

Vzbudil se ve 3:03, což by věděl, kdyby vlastnil hodinky. Zdál se mu sen, že prší a že nemůže najít přístřeší. Že pobíhá sem a tam v dešti a bojí se, že prochladne. Probudil se, právě když mu ve snu došlo, že celou dobu v ruce svírá modrozelený deštník a že kapky dopadají tlumeně na jeho oblouk. Ve skutečnosti tím zvukem byla prška drobného listí, která mu zaklepala na stan. Lesem i řekou zachvíval sílící vítr. Brzy opět usnul a ráno si na sen nevzpomínal. Své sny si většinou nepamatoval. Pamatoval si spíš svoje strachy a úzkostné pocity. Na sny nezbývalo místo.

Ráno, slunce už stálo vcelku vysoko, se vzbudil potřebou močit. Jít ven ze stanu, oči ještě slepené spánkem mžourají do světla. Hledal příhodné křoví, nedovedl totiž vykonat potřebu někde ve volném prostoru, i kdyby nakrásně bylo takřka nemožné, aby ho někdo pozoroval. Je slabý a ubohý, ano. Vracel se ke stanu, že z batohu vytáhne kus chleba, všiml si však papíru zastrčeného do spáry pomenšího pařezu. Asi po vrbě, pomyslel si rozespale. Byl tu už včera? Nevěděl, byl příliš unavený a navíc všude už vykvétala namodralá tma a z řeky se vytahovaly dlaně mlhy. Vyprostil papír, četl.

„Tenhle člověk. Možná si myslí, že je slabý a nepatrný. Není. To já ano. Ptáků v polích. Zahrad mezi lesem a loukou. Tvorů mezi řekou a vzduchem. Brázd v měkké hlíně. Tónů pryskyřice. Toho se vzdám. Nezbude nic. Ani Jadwigy nebude.“

Zběžně se rozhlédl, ač věděl, že nikoho neuvidí. Vzkaz, možná neurčený nikomu, složil do malého čtverečku a schoval jej do kapsy. Kvapně začal sklízet stan. Nedbat na smutek, který se mu po přečtení vlil do spánků a mezi žebra, nevnímat. Honem odejít.

Tvor s očima otevřenýma pod vodou sledoval pomalé stíny ryb. Nepomáhal kládě v pohybu. Nebylo třeba. Proud jej stejně dovede k tomu třesoucímu se uzlíčku ubohosti.

Její myšlenky byly proudem řeky. Šla a listí zlatavými okraji hladilo její nahá lýtka. Scházela po svahu s jistotou lesní zvěře. Bezbřehé oblohy. Opadaných jablek. Březnových tání. Rozeklaných stromů po bouřce. Čerstvě naostřených tužek. Vzpomínky na čajovou konvici. Trojice svíček, jak se tehdy neslušelo rozsvítit lampu… I toho se vzdám. Nezbude nic. Listí jí sahalo po pás, po ramena. Podzim ji bez odporu přijal. Šla. A pak už Jadwigy nebylo.

Tvor Andrzeje dostihl druhého večera, když slunce zbarvilo obzor na západě do kýčovitých barev. Modř prohlubujících se stínů ale ujídala i ze světla na obloze.

Tak odtud mě sledoval. Copak sis myslel, že jsi někdy měl možnost doopravdy tomu utéct? Takový nikdo jako ty! („Možná si myslí, že je slabý a nepatrný. Není.“) Strach Andrzeje Jaczynského se odlepil od plovoucího kmenu a vylezl z vody na břeh, i zde mazlavě jílovitý. V károvaném svetru se těžce vzdoruje čemukoli. Navzdory lezavě vlhkému chladu od řeky jej jeho majitel svlékl jako před zápasem muže proti muži. Tmavomodré triko z tenké bavlny sice nepůsobilo o mnoho bojovněji, ale aspoň nebylo tak okatým výsměchem jakéhokoli sebeprosazení. Andrzejovy myšlenky nedůležitě se zaobírající oblečením se konečně ustálily na Strachu, který si ho prohlížel s pohrdáním a úsměškem ve tváři.

V jednu chvíli byli dva.

Pak do Andrzeje vkročil Strach,

jako volavka popelavá vchází do vodní páry –

a rozplynul se v něm.

„Brázd v měkké hlíně. Tvorů mezi řekou a vzduchem. Výhledů zaslepených břízami. Toho se vzdám. Šatů barvy medu, brzkých setkání. Dnešní ráno má jímavý nádech, jako moře. Abyste dali svému životu směr, musíte často sejít z cesty. A Andrzej Jaczynski tu svou právě opouští.“

☼☼☼

A vůbec nic, věříš…

Probudila jsem se:
na záclonách visí včerejšek
a za nimi číhají zapomenutá Teď.

Samotou a tmou
chvějí se jim víčka,
studí je sklo – sklo je studí
a vůbec nic, věříš, za ním nevidět,

jako pohlazení, když někdo přešlápne v prázdné koupelně,
jako tma, když ti světlem slepnou prsty,
jako napít se vody políbené Měsícem a mrazem,

tak se mi v očích rozestlalo
uvnitř nadechnutí.

Snad mi dnes promineš
všechna má nedokončená svítání…

Stezka z bublin

Má hora
nechce být viděna
Před mostem přes tmoucí hlubinu
váznou kroky
bubliny září v bezvětrné noci

Mají se přeběhnout
s nádechem a zuřivou lehkostí
bez viny

A možná se bojím
až jsem
rozostřená
hladina tmy sahá
po ramena

(Za oknem
vzdáleným třeba patnáct tisíc metrů
tušení tvora –
tají dech a sebe sama)

To si vzpomeň
až se slunci vrátí zrak

Cyklus

Než se překutálí
šerý denní oblouk,
přesně odměřený nápěv zazvoní v celou.
Rozmícháme barvy pod zimní
střechou z větvoví.

Mezi kmenem a zemí:
„Nepřijímej, co nemůžeš poslat dalším.
Nejsme tu jediní,
kdo chtějí schoulení vydržet!
A třas je metronomem našich poztrácených vteřin.“

Ale až se dodýchá,
tak se to vrátí z druhé strany,
z dlaně, která zná

pohladit prázdné prostěradlo samoty…

Připustit prázdno

Připustit prázdno je jak nádech
před skokem kamsi do hlubiny.
Stejně jak dřív mě bolí v zádech
a stejně chutná pocit viny.

Ve vodě stojí po kolena
nejasný stín a za ním skály.
Ta voda dálkou prosolená,

skaliska –
div se nepovalí.

Zavolat: „Stíne, ustup stranou!“,
zdá se být těžší než dřív bylo:
teď je mi ticho
domobranou,

na stín se všechno navalilo.

Připustit prázdno
tam, kde někdy stával
obrys naší duše, jenž se v moři topí –

Vybledlý Měsíc
k ránu polehává.
Opevnění tichem zanechává stopy…

Na název už je zima

Tepnu jsi nenašel
a teď prý že mi netluče srdce

proč zahřívat
a konejšit co se netřese
ze tmy to pozorují listy
ještě v hlíně
zkroucené před možností stát se stromem

nahřáté kamení kdesi natahuje náruč k objetí
za lesem fouká
ve tmě ty rozkymácené pohledy pod nimi vězím
a nejde
nejde se odsud

a je to tvoje tma
v níž se tak nesvá odevzdávám spánku

roztřepená na okrajích
vlastních slov

Jsme SAMI zůstaneme

Že kdyby mi nescházelo
to co si předáváme
samota by –

ale scházet by mohlo
dýchám malé dávky ticha
zásobování tudy nesmí projíždět
jsme SAMI zůstaneme
nad hlavou pěna z moře nad horami
porozumění na bázi buněčné výměny
ale slova rozmělňují

jak se překlenout přes zápěstí říčních zastínění
pod listy jilmů
dostaň se ke mně jako bys běžel
ve chvílích kdy se plnou hrstí sbírají síly
(a to ještě kdoví k čemu!)
je tolik tvrdohlavé zadržovat dech

Jenom ten strach ze zřícenin a vyhaslých sopek
se mi šeptem připomíná

Před očima
se prázdno mazlí s vlahou tmou noci
a za zády Přítomnost –

Zamlčená

Na polích se shlukují stáda
slaměných válců
igelitové hřbety se jim zvedají když se nikdo nedívá
kdo by se díval
a kdo by je sedlal

vždyť je takové mokro
tma zima

a zítra –
no, to bude až příliš jinak než dneska

O lokty se jí otírají
okrouhlé kousky vody
jak moje duše lamentuje
(lomí rukama jako v němém filmu
když už se mlčení prodralo moc hluboko)

Dokud nebude příliš málo vzduchu
aby se mluvilo

nepokusím se nadechnout

A přitom by stačilo
a přitom by –

O něco dál než posledně

Na vršcích vyhladovělých skal
průrvy a úkryty
a tam se schovává –
– ale hledat nebudu!
Je třeba přečkat rozbrázděnou noc
někde se stočit…

S povzdechem „ …že ty se zase někam vlečeš…“
mě probudilo ticho a zabalilo mě
jako mlha
jíž prokvétá světlo
nese mě na zádech přes hřebeny
které rozčesávají proudy par

tady už nejsou cesty

Ticho mě s námahou složilo na náhorní plošině:
jen hučení a sledující prázdnota
vracím jí pohled

o něco dál než posledně
se opět nadechuji k rannímu zimomření

A co když přijde listopad

v mém okně
sedí okaté stvoření
s přesně šesti sty tisíci vlasy barvy pepře
nenechává mapu dechu na skle –
dýchá jinde na okenní tabule
vidí jak nenalézám vzdálenou horu

jak sedím pod stromem
snad tu také zakořením
dřevnatění větvení šum listí a co když přijde listopad

chci pryč
ale někdy je zrušena linka která tam jede
a musíš být sevřený mezi stěnami strachu
dokud sám neotevřeš oči

Pravý čas

Zamrzl dům.

Zde teče jen čas a trpělivé rampouchy
nezlomně ostřím dolů.
Shlížím za jejich slzami,
kde podrážky nakreslily mapu –

Zákaz vjezdu, křičíš
při vzpomínce na světelný ornament
a děláš jako že se dusíš smíchy,

a on to strach.

Zavoněl z tebe uprostřed tmy a ticha.
Však už je pravý čas.

Dolehl na mě něžně a rezignovaně,
mlčky,
jako unavený muž,
jenž celý den obkresloval dráhy měsíce
a neuspěl.

Však už je pravý čas.

Velké tramvajové neštěstí

Co asi pocítí řidič tramvaje
když mu do kolejiště hodím rozečtenou knížku
bude mít výčitky?

Nad stránkami
rozlétlými do vzduchu jako nějaké atypické končetiny
papírové výkřiky poctivé pevné vazby
pukající bezpáteřný hřbet

Silný stisk ruky
silný stisk ruky mezi deskami
vtáhne tě do sebe
kniha si to umí zařídit

bude to vypadat jako nehoda

Lednová

I když se to pak stejně vrátí a rozbije a slepí a
rozbije o podlahu,
zkouším dál zasklívat

(to není podlaha,
ne,
to je betonová srst matičky země!).

A nebolí mě záda,
to prý že stres,
svědomí a chuť na kafe
(no teda, velmi psychosomatické!
To je nic,
jenom slabej odvar toho, co známej onehdy… ).

Hele!
Zamindrákované oči všude,
každý metr v metru
pokrytý roztřesenými pohledy,
zapíchlými někam dovnitř pod kolejiště,
pod tunely,
každý metr v metru pokrytý pokrytci –

Podpatky té paní, co si klape po pusté ulici
a najednou –
– no fuj!
A smrdí to snad ještě hůř než včerejší depka
(je toho po chodnících jako nesplněných keců,
pardon, pozapomenutých slibů).

Co naděláme,
hlavně, že:
závěr se už napíše sám

a malá ledovatá pěšina se zanoří mezi stromoví
(kde světlu vadí soumrak
a šumící svěží listí tam zaspává leden
pod tenkým příkrovem opojného dna zimy).

Třeba se podíváme ještě dál
až k jiskřící bílé hoře za zelenou vlnitou čarou,
r. 1620 tam vůbec nikdo…

Zářijová

Slova jsou bahno
bahno neodtaje
i kdyby skončilo bůhvíkolik zim

– dotknout se bázně
neustrnout v chladu –
problesklo na vlně nad hladinou
zkraje
s listovým přístřeškem za letu
v ospalém bzikavém vážkoví

ve snu jsem potkala podzim
samota pod rukávem zaplála známým teplem
a příště si konečně dám pozor
na jedovaté pavouky

Železniční

I v jasných stoncích – drahách od tryskáče
tušit lze co se skrývá pod věží

ve žlutém světle bezdechého kupé
ze stropu můří křídla nasněží
hlučný dav vzpomínek zpoza dveří dupe

i vlak má svoje těžké představy
barvené načerno v tunelových dlaních
teď je ta chvíle – spěšně neodkráčet
když kolej dychtí všechno odplavit

Svátek

Zaspala jsem tvou odpověď
a proto zarývám nehty do hladiny
ani náčrt vlny
pro potěchu rybího oka

Proč jsme nezastínili ohně?
proč zírat na vylámané okraje dneška
když se chci brodit v modrém šeru
vodní pára si mě přivinula
křiklavě nicotnou

tisknu se k nahřáté bílé zdi
dnes je svátek
mění se světla v majácích

Úlomky

Ač začínám zamrzat

ráno nevycházím bez ledové sprchy
z bytu ani z údivu

„Což nebylo psáno…?“ –
(nebylo)

ryzí lhostejnost naostřená zlámanými možná

vyprahlá obloha
mhouří střechám krovy
ramenaté vlaky
vyšuměly zpátky do skal

a odpověď už znám
je to
„ – “

(jen ne na doslech tamtěch mraků

Povídej
potichu…)

Na pobřeží

Vyhlížel vlny zpoza spících mraků
s měsícem za zády
štiplavé oči lodi hnané na kůl

vyhlížel vlny zpoza spících mraků
zda jejich ruce modrošedé dálkou
tak krutě nerady
vyplaví zrnka od ztichlého prahu

odvyklá skřípání pod botou
už dlouhé dekády

vyhlíží vlny zpoza spících mraků
a bledý strážný ten za jeho zády

posté mu šeptá
slova pro odvahu

Pavučina

Vítr dnes chutná po bezových květech,
u stěny pavouk spřádá jemné plány.
Kreslí své pasti – ještě slovo k větě –
něžná jsou vlákna – slova neporaní.

Roztrhat mandalu smrti pro motýly,
zamávat rukama, jako bys směl létat,
zeptej se svého stínu, rozumí-li –
nepřestaň v noci pátrat
po kometách.