„Tak to jo! Já bysem bejval nechtěl rušit, víte, sem si myslel, že bysme zašli na jedno nebo dvě píva a možná i gulášovku bysme si dali, dyž je ta neděle, žejo, a taky popovídali, jak ten život běží. Letí to ale, no že mám sakra pravdu?“ nespokojeně brumlal Breber.
„Jej, to ale máte pravdu, taky sem si na to neska vzpomněl, dyž sem žehlil prádlo.“ Snažil se při řeči nenápadně zkontrolovat, co se děje tam nahoře na střeše, ale pan Breber pohled Jóžových modrých očí s dlouhými řasami (“Sakra, dycky sem si řikal, že má voči jak žencká…”) sledoval až k tomu černému mraku.
„Co to je tam nahoře na střeše, že sem tak smělej?“ otázal se pan Breber velmi nesměle.
„To, no víte, jak hlásili tu oblačnost a… to asi bude nízká oblačnost, hodně nízká a černá a kupovitá a… taky trochu bzučí a …“ Jóža ztratil hlas, když uviděl, jak se Breberův obličej křiví do ošklivé grimasy.
„Tož takhle vy na mě, dědka starýho! Ste zapomněl, že dělám každej druhej víkend meteorologa? A todle není žádnej kumulus, to je,“ nasadil si Breber brýle, „včelí roj!“
„No… víte, chtěl sem si trochu zavčelařit, tak sem prohledal internet, to vám je věc, a zašel na au-kro, nebo jauvajs-kro? To nevim jistě, no, a našel takový levný roj, jo, si říkám, skvěle, sice trochu drahý poštovný… mimochodem, nechcete dovnitř na kafíčko? Už sem dal vařit vodu a,“ další nervózní pohled ke střeše, kde včely začínaly bzučet tak hlasitě, až to nebylo hezké, „mohli bychom chvíli povídat tam.“ Pan Breber neochotně souhlasil, chtěl slyšet to o těch včelách celé bez přerušování, sakra. No co se dá dělat, tak šli. Když se za nimi zabouchly dveře, roj včel se zformoval do velmi nespokojeného tvaru, načež se neúspěšně snažil prodrat dovnitř, do domu. Včely už toho měly dost. Nejdřív se trmácely několik dní…
„… v krabici, no já nevěděl, co v ní je, už sem zapomněl, že sem si vobjednal nějaký roj, a nepřemejšlel sem, jak se to vlastně převáží, žejo,“ melancholickým hlasem pronášel Jóža, zatímco upíjel s elegantně vytrčeným malíčkem kávu. „Zjistil sem to až z tý etikety na krabici. Psalo se tam něco englicky, no já to moc neumim, tendle jazyk, a bylo tam něco jako Afrika a takovej vobrázek sklenice s medem. A taky vobrázek s vykřičníkem a takovym panáčkem, co mu trčí ze zadku jehla, ale to sem moc nepochopil. A jak mně nechoděj žádný balíky, vlastně ani dopisy ne, tak sem to právě dneska nedočkavě vodevřel už u schránky támhle venku,“ ukázal chápavě přikyvujícímu Breberovi Jóža, a to sem udělal dobře. Protože dybych to vodevřel vevnitř, tak na tý střeše teďkon sem já. Z bedny totiž vylítly…“
Divoké africké včely to přestalo bavit, poletovat jen tak nad střechou. Zavřený komín byl pěkná otrava, pár hloupých jedinců už to odneslo. Ale to místo, kam ten… něco jako člověk s tím… tou druhou zašli, a pak to bouchlo… možná se ještě otevře. Tvar roje se změnil na klidně vyčkávající.