Má hora
nechce být viděna
Před mostem přes tmoucí hlubinu
váznou kroky
bubliny září v bezvětrné noci
Mají se přeběhnout
s nádechem a zuřivou lehkostí
bez viny
A možná se bojím
až jsem
rozostřená
hladina tmy sahá
po ramena
(Za oknem
vzdáleným třeba patnáct tisíc metrů
tušení tvora –
tají dech a sebe sama)
To si vzpomeň
až se slunci vrátí zrak