Než se překutálí
šerý denní oblouk,
přesně odměřený nápěv zazvoní v celou.
Rozmícháme barvy pod zimní
střechou z větvoví.
Mezi kmenem a zemí:
„Nepřijímej, co nemůžeš poslat dalším.
Nejsme tu jediní,
kdo chtějí schoulení vydržet!
A třas je metronomem našich poztrácených vteřin.“
Ale až se dodýchá,
tak se to vrátí z druhé strany,
z dlaně, která zná
pohladit prázdné prostěradlo samoty…