Tepnu jsi nenašel
a teď prý že mi netluče srdce
proč zahřívat
a konejšit co se netřese
ze tmy to pozorují listy
ještě v hlíně
zkroucené před možností stát se stromem
nahřáté kamení kdesi natahuje náruč k objetí
za lesem fouká
ve tmě ty rozkymácené pohledy pod nimi vězím
a nejde
nejde se odsud
a je to tvoje tma
v níž se tak nesvá odevzdávám spánku
roztřepená na okrajích
vlastních slov