Na vršcích vyhladovělých skal
průrvy a úkryty
a tam se schovává –
– ale hledat nebudu!
Je třeba přečkat rozbrázděnou noc
někde se stočit…
S povzdechem „ …že ty se zase někam vlečeš…“
mě probudilo ticho a zabalilo mě
jako mlha
jíž prokvétá světlo
nese mě na zádech přes hřebeny
které rozčesávají proudy par
tady už nejsou cesty
Ticho mě s námahou složilo na náhorní plošině:
jen hučení a sledující prázdnota
vracím jí pohled
o něco dál než posledně
se opět nadechuji k rannímu zimomření