Probudila jsem se:
na záclonách visí včerejšek
a za nimi číhají zapomenutá Teď.
Samotou a tmou
chvějí se jim víčka,
studí je sklo – sklo je studí
a vůbec nic, věříš, za ním nevidět,
jako pohlazení, když někdo přešlápne v prázdné koupelně,
jako tma, když ti světlem slepnou prsty,
jako napít se vody políbené Měsícem a mrazem,
tak se mi v očích rozestlalo
uvnitř nadechnutí.
Snad mi dnes promineš
všechna má nedokončená svítání…