Připustit prázdno je jak nádech
před skokem kamsi do hlubiny.
Stejně jak dřív mě bolí v zádech
a stejně chutná pocit viny.
Ve vodě stojí po kolena
nejasný stín a za ním skály.
Ta voda dálkou prosolená,
skaliska –
div se nepovalí.
Zavolat: „Stíne, ustup stranou!“,
zdá se být těžší než dřív bylo:
teď je mi ticho
domobranou,
na stín se všechno navalilo.
Připustit prázdno
tam, kde někdy stával
obrys naší duše, jenž se v moři topí –
Vybledlý Měsíc
k ránu polehává.
Opevnění tichem zanechává stopy…