I když se to pak stejně vrátí a rozbije a slepí a
rozbije o podlahu,
zkouším dál zasklívat
(to není podlaha,
ne,
to je betonová srst matičky země!).
A nebolí mě záda,
to prý že stres,
svědomí a chuť na kafe
(no teda, velmi psychosomatické!
To je nic,
jenom slabej odvar toho, co známej onehdy… ).
Hele!
Zamindrákované oči všude,
každý metr v metru
pokrytý roztřesenými pohledy,
zapíchlými někam dovnitř pod kolejiště,
pod tunely,
každý metr v metru pokrytý pokrytci –
Podpatky té paní, co si klape po pusté ulici
a najednou –
– no fuj!
A smrdí to snad ještě hůř než včerejší depka
(je toho po chodnících jako nesplněných keců,
pardon, pozapomenutých slibů).
Co naděláme,
hlavně, že:
závěr se už napíše sám
a malá ledovatá pěšina se zanoří mezi stromoví
(kde světlu vadí soumrak
a šumící svěží listí tam zaspává leden
pod tenkým příkrovem opojného dna zimy).
Třeba se podíváme ještě dál
až k jiskřící bílé hoře za zelenou vlnitou čarou,
r. 1620 tam vůbec nikdo…