„Kde sou ale teď, sakra,“ zamumlal Breber. Jóža bázlivě otevřel dveře do domu a přivítalo ho…
Ticho obklopovalo včelí roj, který se neslyšně vlnil vzduchem několik kilometrů od Jóžova domku. Kdyby měly včely ohony, tak by je měly při letu stažené mezi nohama, nebo chcete-li, nožičkama. Takové pokoření nečekaly, nedalo se však nic jiného dělat, než se stáhnout. Někde v horách si najdeme fajn fleka v nějakým dutým stromě. Někde daleko. Nebo to nemusí bejt v horách. Zahlédly v dálce pěkné stavení blízko u lesa a v nadšené formaci se vrhly k tomu lesíku.
Právě v té chvíli pan Breber, již po dojemném rozloučení s Jóžou, drandil na motorce a sakroval si cvičně do rytmu jejího zvuku. Sakra sakra, plam plam. Až dorazí domů, zajde ještě na kraj lesa natrhat pár kopřiv a cestou zpátky se podívá na svoje kedlubny, jak raší ze země. Přece jen, už je duben. A to zní skoro jako kedluben.
Zavřel do kůlny Samsona a po malé svačince (“Co sakra dělaj v tý polívce ty knedlíčky, to teda sakra nevím, by na ně měli vydávat zbrojní pas,” nadával hlasitě nad instantní polévkou s extra knedlíčky), načež se vydal k lesu.
Včely třepotání křídel už přestávalo bavit, a tak se celý roj snesl na několik velkých kamenů na kopřivami zarostlé mýtině. Nebylo to nic moc, ale za minutku se zase vznesou a najdou vhodné místo pro hnízdo dál, mezi stromy.
S košíkem přes ruku a srpem si pan Breber rozšafně kráčel a pískal si. Našel pěkné místo se spoustou nově rašících zelených lístků kopřiv, když tu se kolem něj vzneslo hejno včel – načež se zase kolébavě celé sneslo k zemi. Ne, druhý nápor už nevydržely.
„Sakra, ty včely sou dneska nějak všude, co je to za den, a eště sou ňáký divný, jako by je někdo votrávil nebo co, jo, já řikám furt, že ty mobily sou svinstvo, sakra…“
Toho odpoledne nasbíral plný košík kopřiv a s potěšením zjistil, že kedlubnám se daří výtečně.