Zatracená pomazánka na čerstvým chlebu, co tam dělá, proč je zrovna tam, má bejt někde jinde, kde ale, to nevím, pomyslel si pan Breber, když snídal. Pil černou kávu bez „ničeho, co z kafe dělá jen sakra nepitelný patok“, jak říkal. Nadával si jen tak ze zvyku, když se ládoval chlebem s pomazánkou – protože už se hrozně dlouho nudil. Už pár let nedělal nic jiného než svých třicet zaměstnání a to jednoho otráví. Kde je v tom mumraji něco jako dovolená? ptal se sám sebe, i když i to věděl – dovolená, to bylo jeho pětadvacáté zaměstnání – dostával za ni od svého kamaráda vždycky pivo navíc („Sakra chlape, si musíte taky někdy vodpočnout,“ říkal Jóža, protože oni si nikdy netykali). Jóža bydlel ve městě třicet kilometrů vzdáleném, a tak ho bohužel vídal Breber jen dvakrát třikrát do roka – pivo k dovolené mu posílal Jóža expresní službou, to víte, výplata musí dorazit včas.
Dnes měl nastat zrovna den, kdy navštíví svého kamaráda a zajdou spolu možná i do hospody, těšil se.
Nasedl na svého milovaného Samsona, který si to začal brumlat svým obvyklým tónem, takže to trochu znělo jako „sakra sakra plam plam, sakra sakra plam plam“. Pana Brebera to vždycky trochu probudilo, když musel vstávat v pět hodin (tato vražedná doba se týkala přibližně dvou prací, které vykonával, ale někdy zase vstával v pět odpoledne, což nebylo o nic lepší) – rád si se svou pseudomotorčičkou po ránu zasakroval (ten part “plam plam“ nechal na ní). Byl rád, že nemá babetu a nemusí si tak zpívat tu otravnou stejnojmennou písničku (aby to bylo stylový, sakra).
A už svištěl s větrem o závod – což mu, výjimečně, docela šlo, protože bylo bezvětří, a tak i dvacet kilometrů za hodinu, které dokázal Samson ještě udýchat, stačilo k pokoření živlu – směr Jóža. Už když zdálky mžoural na jeho domek, zdálo se mu něco v nepořádku. Ano, ten mrak přímo nad ním. Co to jen může být? Na příjezdové cestě ze svého neúnavného oře (orat by se s ním ale asi nedalo, napadlo ho už asi posté) sesedl, poněvadž si nechtěl naklepat zadek na jejím speciálně upraveném povrchu. Jóža ji naschvál posázel kamením a všemožným haraburdím a pak to vše zaházel hlínou – a nechal slehnout („Chci, aby to bylo takový jako přírodní, rozumite, ne?“). A v okamžiku, kdy opíral Samsona o zeď prasečince, věděl pan Breber, kolik uhodilo. Nedaleký kostelní zvon totiž odbil desátou.
„Brej den přeju, pane Breber, jak vám dupou králici?“ halekal už zpoza rohu Jóža.
„Nechte si ty fráze hnedkonc po ránu, to já nemam rád, todleto, sakra, jo a brej den,“ usmál se přátelsky Breber. Podali si ruce. Nejdřív levé, pak pravé. To bylo znamení jejich přátelství.
„Tak jak se vede, po dvou letech? Já sem právě vysadil pár mrkví a teď sem se chystal uštrikovat ňáký ponožky, no jo, mrazy můžou ještě porád přijít jako blesk, znáte to,“ a na znamení toho, že mu je zima, si Jóža přitáhl šátek ještě víc kolem hlavy. „Jé, ale to já můžu nechat na jindy, dyž se k nám už dostavil takovej vzácnej host,“ pokračoval Jóža, když viděl, jak se výraz Brebera mění z podmračeně přátelského na podmračeně … podmračený.