Můj táta říká, že klouzačky jsou hrozně nebezpečná věc. Jedete a nevíte, co čeká na konci. Jestli nějaký úchylák, nebo kupa písku s injekční stříkačkou na vrchu místo třešničky na dortu. Nejhorší ale, co se může prý stát, je, když někdo nastraží na tu skluzavku žiletku. Proto mám vlastní barevnou klouzačku na zahradě – na brance máme cedulku, že lidé s černými ofinami přes jedno oko a s podmalovanýma očima mají zákaz vstupu, ti prý nosí u sebe celé štosy žiletek. A co řekne táta, to je pravda.
Mám ráda svou klouzačku, je hladká, lesklá a nikdy nemusím čekat frontu, jako když jdeme s maminkou do parku. A taky není tak zanesená pískem. Maminka totiž říká, že na klouzačkách nic strašného není, že jsou to moc pěkné věci, a kdo klouzačku vymyslel, ten určitě měl rád děti. A maminka? Ta má vždycky pravdu.
Někdy mi říkají, že už jsem na klouzačky moc stará, že padesát let je moc. A už vůbec že bych se neměla vždycky chodit klouzat v tom firemním kostýmku. Ale maminka mi ho vždycky vypere a když si příště dám pozor a ušpiním ho jen trošičku, dostanu pohár. Mám moc ráda poháry.
Víte, můj muž, když ještě žil, tak říkal, že ví, že to prý se mnou „pude dycky z kopce“ a snažím se pořád „chodit po šikmý ploše, Gréto“. Neměl pravdu, tu mají jen maminka s tatínkem. Protože já se po šikmé ploše vždycky jen sklouznu. Zkuste to taky! Na téhle šikmé ploše – a je škoda, že to nemůžeš vědět ty, Lubomíre, mužíčku nebohý – nikdy žádné jehly ani žiletky nečekají.
Fííí!