Dnes se nám nechce choulit jeden blízko druhého, abychom se zahřáli. Samota se zarývá jako nebozez pod šaty. A skály se daly do řeči. Popíjejí dešťovou vodu a v jejich útrobách pleská ten druh kapek, který horninu pomalu vyhlodává, až se jednou rozlomí.
Nadechneme se a chvíli podržíme vzduch v plicích, jako bychom chtěli, aby nám jeho čerstvost pronikla až do krve, ale i když se pak snažíme ze všech sil, marnost ze sebe nevydechneme. Tichu se mezi námi zalíbilo a stočilo se na nejbližší plochý kámen. Vyčkává svou příležitost. Když se na něj tak dívám, připomíná mi malou hebkou šelmičku, která se chystá ulovit něco ještě menšího a hebčího.
Vločka se lísá ke vločce, když spolu osaměle tančí zamrzlou oblohou, až je poryv větru zanese k nám. Neroztají. Mraky shlíží dolů, do průrvy. Doufají, že vydrží a nespadnou i s načechraným nákladem… tam. Mezi vysloužilé kamení, do nádrže s roztavenou tmou. Několik jich podlehne.
Dnes vlci nepůjdou na lov. Mrznou jim čenichy a sníh pálí do tlapek. A my tiše usneme. Nebozezová samota pronikne i do snů. Dobrou noc.