Noci
nabídla pootevřené rty,
asi k sametovému polibku,
když v dlani hřála svou kořist,
zapomenutá světly lamp,
sama okradená.
Jemu
jen myšlenku,
jen kmitnutí řas ve spánku,
výčitku, že jí vzal slova z úst,
jemnou vůni z vlasů –
a ona jemu?
Sebe?
Zdi
věnovala tichá slova osamělých,
zimničný třas ramen
a cestičky slz,
vyleptané do prázdné tváře.
Sevřela dlaň,
prázdnou
jako vzdech větru,
zapomenutá světly lamp,
sama, okradená.